Když se nás jednou sám pan ředitel zeptal, který předmět máme ve škole nejradši, ozvalo se ze zadních lavic: „Přestávky!“ A k přestávkám bezpodmínečně patří i dobrá svačina. Je vcelku jedno, jestli jde o pečlivě zabalené a namazané balíčky z domova nebo o bagetky v celofánu z automatu (vím, že by se mnou specialisté na výživu nesouhlasili).

Hlavně to musí být dobré a rychle zbaštitelné (rozsednutý chleba nacucaný sýrem cottage je dobrý tak leda do koše, že ano). A právě k svačinám se pojí moje hned tři zajímavé vzpomínky.

Hlavně zdravě

Jeden náš kamarád měl smůlu, že si jeho maminka přečetla něco o zdravé výživě. Opravdu smůlu. Usmyslela si totiž, že bude jíst ryby a když je prý nechce k obědu, budou ke svačině. Jak asi tušíte, kamarád ryby opravdu nesnášel. Ale každý den dostával domácí rybičkovou pomazánku. Tu ze šprotů v tomatě, tu z uzené tresky či ze sardinek. S majonézou, s bylinkami, s hořčicí a bůhvíčím ještě.

Jeho svačinová přestávka vypadala tak, že rozbalil chleba, čuchnul k němu (asi v marné naději) a poté ho zahodil do koše a šel si koupit bagetu z automatu za peníze, které měl na jízdenku. To, že šlapal domů pěšky, mu až tak nevadilo. Neměl to daleko.

Jednou, když zase nesl chleba ke koši, ozval se jeden spolužák: „Hele, co to máš? To dobře voní!“ Oslovený rozevřel chleba a s žalostným výrazem řekl: „Šproty.“ „Dej mi kousnout.“ Dal. „Hele, to je dobrý, dej mi to.“ Kamarádovi zasvítila očka: „A dáš mi za to svůj chleba se salámem?“ „Klidně!“ Pověst o výborných rybičkových svačinách se brzy rozkřikla a ve třídě začaly opravdové aukce: Já mám rohlík se sýrem... Já s vysočinou! A já s uzeným! Taky jsem se účastnila. Nejradši jsem měla pomazánku z uzených makrel. Dodnes se mi ji nepovedlo uspokojivě napodobit.

Svačiny v šuplíku

Můj kamarád ze školy nebyl jediný, komu nechutnaly školní svačinky. Moje sestřenice na tom byla podobně, ale řešila to po svém. Z nějakého záhadného důvodu ale nevyhazovala chleby a rohlíky ve škole, ale nosila je domů a ukládala do jednoho šuplíku v psacím stole. Nedělám si legraci, viděla jsem to.

Byli jsme zrovna s rodiči u tety na návštěvě a moje máma si všimla, že v dětském pokojíčku lítá nějak moc molů. Protože je to ženská od rány, hned začala hledat hnízdo. A našla. Hádejte kde. A taky celé souostroví plísně a strašný puch. Jo jo, dřív se stavěly poctivé dřevěné stoly, takže když se zabouchlo, nic nebylo cítit. Teta se tvářila naoko klidně, jen strčila provinilé dceři do ruky rukavice a savo. Ale co vím, po našem odchodu následoval ještě pořádný výprask.

Víčka sem!

A ještě krátký příběh od sestry. Ve škole měli tehdy ke svačině jeden nejmenovaný jogurt. A za třicet víček se dala pořídit prímová osuška. Hned ji napadlo, že by je mohla od spolužáků posbírat, ale nebyla sama. Sešly se tam hned tři víčkuchtivé děvčice. Nevím, jestli ty ostatní pokousala nebo jinak zneškodnila, ale z přístupných 56 víček ve třídě se jí podařilo získat rovných 30 – přímo na osušku. Tu dostal Gábísek k Vánocům a dodnes patří k jeho
nejoblíbenějším. Díky, Ájo!