Říká se, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Toto rčení je určitě pravdivé. O jednom setkání s druhou stránkou ohně jsem nedávno psala. Ale to nebylo jediné mé setkání s ohněm coby zlým pánem. Mnohem blíž jsem ho poznala ještě za pár let.

Za dob studií jsem bydlela na privátu. Mým přechodným bydlištěm byla malá zahradní chatka. Byla dřevěná a omítnutá. Měla malinkou prosklenou předsíňku, protože v hlavní místnosti už nebylo žádné okno. Muselo stačit světlo z předsíňky. Bydlela jsem tam se spolužačkou. V rohu místnosti byla kamna, samy jsme si topily. Pro vodu jsme chodily k pumpě na zahradu. Jak já tu chatičku milovala. Mělo to jen jednu nevýhodu. V zimě tam byla ukrutná zima. Často nám zamrzla voda v kýblu. Taky se stalo, že jsem v pondělí ráno přijela a spolužačka, která přijela už v neděli večer, byla v posteli v kožichu, protože už nestálo za to večer zatápět.

Bohužel spolužačka školy nechala a já v chatce osaměla. Bylo mi tam smutno a tak jsem byla ráda, když mi kamarádi přivedli dívku, kterou vyhodili ze studentské koleje. Podle ní neprávem. Nijak jsem po důvodech nepátrala, věřila jsem jí. Byla těhotná a studovala Pedagogickou fakultu. Já měla tehdy zafixováno, že každý kantor má určitý morální kredit. Možná to bylo tím, že i můj otec byl učitel. Prostě jsem věřila, že  učitel může být oblíbený nebo neoblíbený, může něco naučit nebo zhola nic, ale že přece vychovává děti a tak má charakter a je na něj spoleh.  Brzy jsem ale poznala, že nová spolubydlící mluví pravdu spíš jen když se splete. Nepamatuji si, že bychom něco dělaly společně  nebo že bychom se spolu nějak víc bavily. Pokud byla v chatce, většinou spala. Ani mě tedy nemrzelo, když přišel čas její mateřské a ona se odstěhovala. Bohužel se stěhovala v mé nepřítomnosti a s ní se odstěhovalo i několik mých věcí. Především česko-francouzský a francouzsko-český slovník, který mi zapůjčil můj otec s tím, abych na něj dávala pozor, že takový už není k sehnání. Pak několik knížek, především od Josefa Škvoreckého. Módní katalogy, které mi kamarád přivezl z Paříže a kterých jsem si velice považovala. Měla jsem je jako dekoraci  vystavené na stolku a všechny holčičí návštěvy mi je záviděly.

No a pak mi sebrala fungl novou teplákovou soupravu, kterou jsem ještě ani neměla na sobě.

Jednou jsem ji pak ve městě potkala. Samozřejmě jsem požádala o vrácení svých věcí. O slovníku řekla, že ho potřebuje a nemůže ho sehnat, tak mi ho třeba zaplatí. Nechtěla jsem a tak slíbila, že mi ho vrátí. O knížkách a dalším řekla, že si nevzpomíná, ale podívá se. Jestli to vzala, tak určitě omylem a vrátí to.  Nevrátila nic. Omyl byl vyloučen, měly jsme každá svou skříň u opačné zdi. Nejvíc mě mrzel ten slovník. Slíbila jsem otci, že ho v pořádku vrátím a teď tohle.

Na tu holku ráda nevzpomínám, už si ani nepamatuji její jméno. Ale když o ní teď píšu, tak mě napadá, že nevím, jak byla na výši jako učitelka, ale jako člověk nestála za nic. Jak asi mohla vychovávat děti – lhářka a zlodějka.

Ale to jsem odbočila od tématu.

Zůstala jsem pak v chatičce sama. Sice mi bývalo smutno, ale četla jsem si, měla jsem půjčený magneťák, tak jsem si hrála a naučila jsem se chodit brzy spát.

Jednou na počátku zimy, jsem si pěkně zatopila a hodně naládovala do kamen, aby teplo vydrželo aspoň část noci. Roura od kamen byla pěkně rozžhavená, oheň v kamnech hučel, prostě pohoda. Najednou se mi zdálo, že v rohu místnosti, kam ústila roura, vidím v prasklině oheň. Docela mě to vyděsilo a tak jsem běžela pro paní domácí. Ta bydlela s manželem a synem v rod. domku a chatka byla v jejich zahradě. Paní domácí mě uklidňovala, že to není možné, to se mi jen zdálo, bude to odraz od rozžhavené roury. Pak jsme se ještě chviličku bavily a já pak vyrazila uklidněná, v dobré náladě směr chatka. Ušla jsem sotva pár kroků a zvedla oči. Na střeše chatky vesele poskakovaly plameny.  Trapem jsem utíkala zpátky. Paní domácí poslala syna volat hasiče (manžel nebyl doma) a sama šla se mnou do chatky. Odstavily jsme kamna, ulily je a nevím, proč jsme  tenkrát lily hrnečkem vodu do díry od roury. Bylo to přece zcela zbytečné, když už byla střecha v plamenech. Pak jsme vynášely věci. Naštěstí jich nebylo moc, tak se nám povedlo vynést téměř všechno. Horší bylo, že v té době byla naše ulice rozkopaná a hasiči se k ohni nemohli dostat. Nakonec museli vjet do vedlejší ulice a přes cizí zahradu se dostat až k chatě. Už z ní moc nezbylo.

A já rázem neměla bydlení. Paní domácí mě vzala k nim s tím, že mohu zůstat, dokud si nenajdu něco jiného. Spala jsem tam jednu noc, viděla jsem, že sami nijak moc místa nemají. Pak jsem párkrát přespala načerno u kamarádek na koleji.  Ale to už jsem vlastně pracovala a když se o mé situaci dozvěděli v práci, přidělili mi luxusní pokojík přímo v budově.

Ještě mě trápilo, že si domácí možná myslí, že jsem požár jejich chatky zapříčinila, ale paní domácí mě ujistila, že požárníci za příčinu požáru označili chybnou izolaci komína a prý bylo velké štěstí, že jsem tenkrát ještě nespala. Asi mám skutečně nějakého anděla strážného.

I když se říká, že do třetice všeho dobrého i zlého, věřím, že oheň jako zlý pán mě už nepotká, protože už mám jednu zkušenost z dětství. Šatečky na panenky jsme vyprané daly se sestrou sušit na židli přímo k rozžhaveným piliňákům. Zasáhl otec, ale  šatičky vzaly za své a židle od té doby stála v komoře a dala se použít jen k pracovním účelům.

Takže vlastně já už do třetice všeho zlého s ohněm zažila.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10