Pád z okna

Mám syna Petra a dceru Lucii. Asi si umíte představit, jak jsem se vyděsila, když se jedno ráno ozvalo z dětského pokoje dceřino volání: „Mamííí, mamííí, Petr vypadl z okna!!!“ Nebydlíme sice v paneláku, ale v rodinném domku na vesnici, přesto je náš byt nahoře v patře a dole žije můj tchán. „Co se mu stalo?“, zařvala jsem hystericky. Ve stejnou chvíli jsem zaslechla z pokoje, ke kterému jsem právě dobíhala, synův smích: „Lucka myslí Černého Petra, tu hru, kterou nám taťka přivezl!“

Ano, bylo to tak. Lucinka si, nevím, jak a nevím proč, odnesla karetní hru na venkovní parapet okna, kde jí ji smetl vítr. Karty byly všude. Zahlédla jsem jednu, jak leží na stříšce u vchodu do domu, další byly na nedalekých tújích, několik jich vítr odnesl do záhonu mrkví, mezi růže a pár jich také leželo na dvorku, kde se pásli berani. „Musíme je sebrat, než je berani sežerou. Víte přece, že máte už jednoho beránka na svědomí,“ houkla jsem na děti. To bylo tehdy, když děti daly vypít beranům nějakou chemikálii, kterou si Petr přinesl tajně domů z první hodiny chemie ve škole. Všichni berani měli jen zažívací potíže, ale jediné malé jehně to bohužel nepřežilo. Cestou na dvorek jsem převrhla sklenici s vodou na letní šaty, které jsem měla připraveny do práce.

Bylo totiž léto a děti měly prázdniny. A tak jsem s sebou na dvorek vzala i ony šaty, abych je přehodila na šňůru venku a ony stihly do mého odchodu ještě uschnout. Pak jsem jen v noční košili s Micky Mausem sbírala karty, zatímco děti dělaly, že mi pomáhají. Místo toho se ale víc bavily tím, jak se snažím z jedné túje stojíc na špičkách setřást právě kartu Černého Petra. Když karta konečně slétla k mým nohám a zdálo se, že hra je kompletní, rychle jsem vyběhla nahoru do patra. Přetřela jsem si rty rtěnkou, přečísla vlasy a musela jsem utíkat na autobus.

V autobuse mi neušlo, jak se na mě přítomní spolucestující zkoumavě dívají. Upravila jsem si rukou vlasy v domnění, že v nich možná zůstalo smítko z túje. To už ale autobus zastavil na mé zastávce a já musela vystoupit. Sotva jsem položila obě nohy na chodník, došlo mi to: Já totiž měla na sobě pořád noční košili s Micky Mausem! Letní šaty zůstaly na šňůře na dvorku. Hlavně, že jsem měla přes rameno luxusní kabelku, kterou jsem dostala od manžela k narozeninám!

Do práce jsem doběhla během pár minut, přestože mi to jindy trvá víc jak čtvrt hodiny. V práci jsem ihned vytočila číslo na manžela. Měl ten den volno, byl právě u lékaře. „Rychle mi, prosím, přivez ty letní šaty, co visí na šňůře na dvorku!“, řekla jsem mu prosebně. Manžel se na nic neptal a slíbil, že se s šaty objeví do hodiny u mě v práci. Za necelé dvě hodiny klepal na dveře kanceláře. Díval se na mě s udivením. „Ty jsi v tomto jela ráno autobusem do práce? Z naší vesnice?“, ptal se. „Samozřejmě, že z naší. Ráno jsem se probudila v naší posteli, v naší vesnici, tak jsem jela z ní. Ale Petr vypadl z okna, tak jsem zapomněla šaty doma.“, řekla jsem a hrábla po šatech. „Cože???“, ptal se manžel a v očích se mu zračil děs. „Co je Petrovi? Je v nemocnici?“, pokračoval. A tak jsem svému drahému choti vysvětlila, že nemusí panikařit, že z okna sice spadl Petr, ale Petr černý, čili karetní hra, kterou dětem koupil a ony ji tak rády hrají. Viditelně si oddechl, převzal z mých rukou noční košilku se známým myšákem a radši se už na nic neptal.

     …No řekněte: Celkem normální, fádní letní den s dětmi…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10