Je to snad i proto, že coby ročního kloučka ho srazilo auto a pravá zadní nožička byla dvakrát operována, pak dlouhá rekonvalescence a dodnes, když běží, má ji ve vzduchu a při pomalé chůzi šmajdá asi jako já a má ji docela křivou. O jeho odporu k vodě, vč. kaluží, které vždy velmi obezřetně obcházel, jsem věděla už záhy a myslela jsem si, že asi neumí plavat a je jedním z mála psů, jinak snad každý hafánek plave „na čubičku“ a někteří s velkou chutí a radostí. Všechny moje kolie byly výborné plavkyně, o černé labradorce, kterou vychovával vlastně můj nynější pejsek, ani nemluvě.

Až teprve vloni v červenci, kdy přiletěl syn na dovolenou, nastal zlom. Nejenže ho po třech létech nadšeně vítal už na letišti a i pak si po celou dobu velmi dobře rozuměli, prostě jako „chlap s chlapem“. Poté jsme denně vyráželi k moři, já zůstávala s haf v parku ve stínu oleandrů a syn vždy na nějakou dobu odešel na pláž a vrátil se pak až ke svačině. Jednou jsme zamířili k moři jiným směrem a objevili jsme malinkou plážičku, kde bylo jen pár lidí a my tři. Roztáhli jsme lehátka a slunečník a syn šel vyzkoušet hloubku vody, která byla dlouho jen po kotníky a pak po kolena. Šla jsem taky do vody a pejsánek seděl na pláži ve stínu velkého kamene a pozoroval nás. Syn ho začal lákat, já mu říkala: „To je zbytečné, on má k vodě odpor a snad ani plavat neumí.“ To už měl haf přes 7 roků a celou tu dobu mi tajil, že když chce, tak plavat umí. Kupodivu opustil svůj úkryt před sluncem a pomalinku si namočil nejdříve tlapky a pak velmi opatrně kráčel k synovi, až mu už voda sahala po bříško a najednou začal plavat.
Syn se pomalu přemisťoval do větší hloubky a tam se spolu setkali. Já běžela pro fotoaparát a natočila jsem si na video, jak ho syn láká: „Tak pojď, jsi hodný kluk - ještě kousek, ještě kousek, neboj se a plav.“ Když si ten záběr občas pustím, pejsek hned zbystří, nastraží uši, vrtí ocáskem a začne štěkat. Protože však nikde kolem PC necítí synův pach, zklamaně zase ulehne.
ChytráŽena.cz