Pohádka mládí

V pěti letech začala chodit dcerka do školky. Asi po týdnu hlásila, že měli ve školce k obědu krupicovou kašičku. 

„A byla tak dobrá, jako ji dělám já?“ ptala jsem se shovívavě a očekávala ujištění, že moje kaše je ta nejlepší na světě. „Lepší!“ zpražila mě dcerka. „Měla takovou zvláštní chuť a byly v ní takové moc dobré kucky,“ líčila později Martinka svůj gastronomický zážitek tatínkovi. „Jo jo, takový ty kucky mám taky v kaši rád, škoda, že je tam naše máma nedělá,“ podrazil moji autoritu manžel. „No jo, asi je neumí,“ smutně konstatovala dcerka a tím mě zařadila mezi kuchařský póvl, jsem hrozná, ani kucky v kaši neumím. Ale samozřejmě, že umím, jenže jsem se vždycky snažila, aby byla kašička hedvábná jako samet, bez kucků. 

A tak jsem začala uměle vyrábět v kaši kucky, začátky nebyly jednoduché, ale pak jsem se vypracovala a kašička byla celá hrbolatá.

Manžel byl spokojen, ale naše malá gurmetka tvrdila, že to pořád není ono, co papala ve školce. Tam prý měla kašička takovou zvláštní příchuť.

Netušila jsem, jaký zázrak vyrábějí v kuchyni mateřské školky, ale připadala bych si pitomě, kdybych se tam šla ptát na recept na krupicovou kaši. A tak jsem experimentovala aspoň s různým zdobením, kromě kakaa a skořice jsem sypala třeba i ořechy, strouhanou čokoládou, barevným zdobením, nebo čerstvým ovocem.

Dcerka byla shovívavá, kaši vždy pochválila, ale viděla jsem na ní, že pořád ještě nedosahuji kvalit školkové kuchyně.

Až jednou...Byl pátek a já jsem měla fofr, čekaly jsme s dcerkou na manžela, až se vrátí z práce, abychom vyrazili společně za babičkou do Davle. Dělala jsem tisíc věcí, balila věci s sebou, uklízela, skládala prádlo... Ještě uvařím Martince kaši. A ještě zalít kytky. A ještě... šup a kaše byla připálená, sice jenom trošku, ale znát to bylo. Jiné mléko už jsem neměla, co se dá dělat, kaši jsem nazdobila čokoládou a máslem a doufala, že bude Martince aspoň trochu chutnat.

„Jé, ta je dobrá,“ pištěla dcerka nadšením. „To je ona, takovou jsme měli ve školce, ty už ses ji naučila, hurááá,“ jásala dcerka nad připálenou kaší.

Aha, tak celý ten zázrak spočíval v tom, že kuchařky ve školce kaši připálily. Tak to ne, naschvál kaši připalovat nebudu. Vysvětlila jsem Martince, že takhle to vlastně chutnat nemá a že připálené jídlo není zdravé. Martinka nakonec přiznala, že ta připálená kaše ve školce chutnala jenom jí a ostatní děti ji vracely, další kašičky ve školce už pak byly jen ty obyčejné - nepřipálené.

Martinka je už dospělá, ale krupicovou kaši si čas od času dá ráda. Nepřipálenou.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz