Poklad naší rodiny

Každá rodina ho má. Většinou ho zakládala maminka. Nejdříve pro radost, pak pro své děti a nakonec vnoučatům. Přesně, jak plynul čas. Já se právě dnes rozhodla, že využiji jeho pomoci a udělám radost k narozeninám svého synka. Ovšem bez pomoci své maminky bych nic nezvládla. Proto jí patří dík, za její starost, obezřetnost ale i pečlivost. Děkuji, maminko. Ještě nevíte, co jsem objevila za poklad? Inu, tak si sedněte a v klidu pročítejte tyto řádky. Album. Našla jsem knihu více jak padesát let starou. Ne jen tak obyčejnou věc, ale foto-album s fotečkama staršími i více jak 100 let. Některé jsou už žluté. Nevěříte?

Na první stránce nalézám svoji prababičku s pradědou. Byl velký fešák, však jako starosta Mšena o sebe dbal.Ten vous je kouzelný, jak dědeček z pohádky. Přitom povoláním byl, jak to jen říct, prostě švec prťavec. Promiň, pradědo, ale tak se dnes tomuto povolání říká, dle jedné pohádky. Proto jsem použila tohoto větného spojení. Vím, že v dnešní době by ses  tu měl, inu, jak prase v žitě. Teď jsem použila  další přirovnání. Ale kvalita dnešních bot už je jen prostě ostudou Tvého cechu.
Babička byla vážená paní starostová, ač na fotografii tak nevypadá. Milá usměvavá dáma. A víte, že jsem měla tu čest svoji prababičku poznat osobně? Sic jen asi 2krát, ale vzpomínka zůstala. Vidím i svého dědu, jejich syna, ten byl ovšem vyhlášený kadeřník. Stojí opřen před svým salónem i s pomocníky učni, co měl. On a knír. Ano, proslul větou:"Kdo se bojí, nesmí do lesa." Právě aby se dostal domů, musel zmíněný les projít! Babička, to byla švadlenka Madlenka. Chudinka, jak se snažila, aby všechny děti vystrojila, ač u mojí maminky nikdy neměla šanci. Víte, že jsem svoji maminku viděla na fotografii jen jednou jak z cukru? To ji praděda držel za ruku, aby nikam neutekla, byla velice živá.
Další tajemný snímek, co zde je, prozrazuje dle tváře dědu, tatínka mého tatínka. Stojí hrdě opřený o stolek, v ruce drží knihu. Už se nikdy nedozvím, co že to bylo za výtisk, není se koho zeptat. Popravdě, ač bych se kdysi mohla zeptat, co to bylo, nikdy jsem tuto možnost neměla mít splněnou. Babičku si nevzal, neb moje babička sice byla statkářka, ale on velkostatkář. Jak vidíte, statek nehrál žádnou roli v budoucím mém narození, neb jen díky jejich lásce dnes mohu psát tyto řádky. Ale je tu ještě snímeček mé prababičky, tedy maminka babičky. Hrdě sedí vedle stojících dcer. Víte, babička měla ještě sestru, ale ta zemřela na španělskou chřipku, dle vyprávění, ovšem dnes jsem se dozvěděla, že jí bylo dopřáno ještě mnoho šťastných let, než tragicky skonala.                                                                                                                           Vidím tu i tvář jejich bratra, celý v kominickém obleku. Toho jsem znala, velký šprýmař. Vždy mě cvrnkával do nosu.Tak to byla první stránka vzácné knihy. Na druhé straně je vidět tváře známé či neznámé a vždy už nepoznané. Jsou tam lidičky od Boubína, ale i jejich sestřenice, bratranci. Pamatuji si jen jednu, s perníkovou chaloupkou. Já mám ale ráda snímeček, kde je babička v baráčnickém kroji a má čepec jak z Prodané nevěsty. Tedy snad se tomuto úkazu tak říkalo. Nevím. Nikdy se neprovdala, nechtěla, aby tatínka někdo odstrkoval či trápil. Vím jen, že měl bratra, dvojče, které zemřelo. Kdybych tuto informaci neměla, věřte, že v našem městě žije muž snad ve stejném věku, podobný mému papá. Několikrát jsem si ho dokonce spletla. Chodil stejně oblečen, i s rádiovkou. Nevím, jak je to možné, ale vkus, oblečení, byly naprosto totožné i barvy. Další fotečky jsou už z narození nás dcer. To Vám byl kočárek. Pevný, fortelný, ale určitě i těžký. Vše je jen černobílé. Barvy byly až mnohem později. Toto už ale není tak zajímavé, znám další sled, co přijde. To víte, jsem to přece Já, kdo vykukuje z kočárku.Tak a teď jen vše vypracuji podrobně, abych předala rodinný poklad ke kronikáři naší rodinky. Pokračovatel rodu.

Ještě musím ofotit, vyfotit rodné listy, unikáty z dob minulých. Učňovské listy či domovské listy. Pravda, dokumentů ke zpracování mám plno. Maminka vše přepečlivě schraňovala.    A já ten poklad právě našla, při balení bratra na stěhování. Jen doufám, že syn ocení tuto mou snahu předat mu střípky naší rodinky k zapsání do rodokmenu, který vytvořila babička, manželova maminka, pro své nejmilejší pravnouče. To víte, má rodinka není tak rozepsána jak jejich, proto mu dám tento dar k narozeninám. Už se těším, až vše prozkoumám. Budu muset požádat o radu jedinou tetu, co mám, abych doplnila mezery, pokud maminka nenapsala nějakou legendu na zadní stranu snímků, ale jak ji znám, určitě tam bude zmínka kdo, co, kde a kdy. A ještě bude dokument popsán vlastní rukou. Tak to byl poklad, co jsem našla při jednom velkém balení.