Maminka vždy s oblibou říkávala „nechej starosti koňům, ti mají větší hlavu“, a později, když jsem i s manželem po boku vše zařizovala a vyřizovala a řídila auto s ním a naší kolií i patnáct set km na dovolenou k moři, maminka neopomenula připomenout „děvče, ty se jednou strháš a na stáří se to pak projeví.“ - A JE TO TADY ! /snad i proto, že maminka, generál a režisér mají vždy pravdu/. Pro kontakt s lidmi, kdy něco provedu nebo se špatně vyjádřím, mám sice připraveny krátké omluvné větičky v pěti jazycích, ovšem někdy ani to nestačí. Naštěstí slovu STUPIDO rozumí všichni, jen španělská gramatika téměř všude přidává -E, tudíž ESTUPIDO. Jsem totiž rychlá nejen v psaní na klávesnici, ale i v myšlení a následně i v hovoru, takže občas jsou mé výroky nejen zábavné, ale až hraničící s trapasem! /chybí mi tady smajlíci, kteří by blíže vyjádřili hnutí mysli - hlavně ten, ťukající si prstem na hlavu/. Tak se někdy stane, že ve skupince tří a více lidí, kdy jeden rozumí jen španělsky, další německy a třetí rusky, se obracím s tou kterou řečí na toho nesprávného nebo, ještě lépe, dokáži v jedné větě používat slova ze všech tří jazyků a vůbec si to neuvědomím, ale tomu se dá lehce zasmát. Někdy se ale zaseknu úplně, dokonce v češtině a ne a ne si vzpomenout na patřičné slovo, něco vyprávím své přítelkyni V. a najednou OKNO. Ona naštěstí je perfektní v němčině i španělštině, tak pomáhá jak se dá - minule jsem marně hledala v hlavě slovo LOSOS, protože jsem po ní chtěla recept na její skvěle připravovaný, jaký v restauraci objednat nelze /německy Lachs, španělsky Salmon/, ale domluvily jsme se. Ona je důvtipná a na moje „víš, ta růžová ryba s velkým okem, která je sakra drahá“, hned věděla, o co kráčí. Tady musím podotknout, že bych se nerada vyjadřovala v hovoru, jako kdysi při interview I.Lendl, který marně lovil česká slova a míchal je s anglickými, tak daleko už nedospěji, zatím stále ještě myslím česky a pokud něco píši, tak opravdu bez slovníků.
Horší jsou trapasy, kdy to ihned napravit nelze - když jsem kupř. dnes odjela do obchodu sice slušně oděná, ale na nohou jsem měla sandály každý z jiného páru, a ten levý byl opravdu pořádně „vyšmajdaný“, jen pro chůzi doma. A to bych se opravdu nechtěla „opičit“ po Lence Kořínkové, nikdy jsem nebyla příliš extravagantní a k mému věku a „výrazně prostorné postavě“ se takový výstřelek opravdu vůbec nehodí. Jen jsem právě připravovala stahování filmu na PC, druhou rukou dávala peněženku do kapsy a sedíc na otočné kancelářské židli, jsem jedny sandály chtěla sundat a do druhých vklouznout a mezitím jsem ještě pejskovi dávala obojek na krk. To by snad bylo pochopitelné, ale že jsem si toho všimla až při vystupování z auta před domem a klidně jsem takhle komicky obutá proběhla dvěma obchody, to už je na pováženou.
Snad mne omlouvá jen ta skutečnost, že v mém autíčku nepotřebuji k řízení levou nohu, tudíž ji většinou nechávám mírně skrčenou a vidím jen na tu pravou. A kupodivu, pejsek mne taky neupozornil, i když jsem s ním vystoupila na kratinkou procházku před jedním obchodem. Po dnešním dni si už budu muset před odchodem z domu vše řádně zkontrolovat, abych náhodou neodešla bez sukně nebo jiné části oděvu, nebo musím mít náhradní šatník v kufru auta.
To své zapomínání, o kterém jsem se již zmínila dvakrát, se snažím řešit následovně: vypadám sice jako „pošuk“, ale vše potřebné si říkám polohlasitě, abych nemusela běhat po schodech sem a tam. Kromě toho všechny termíny a pochůzky mi připomene mobil hlasitým vyzváněním, jen ho nesmím zapomenout v autě, nebo pro změnu zase doma - to by mi pak byl k ničemu! A protože si, pochopitelně, ty své „mamlasoviny“ neumím nechat pro sebe, tak je vyprávím přítelkyním nebo sousedům a u toho se musím řehtat po druhé - snad dostatek každodenního smíchu mi o něco prodlouží život?
P.S. Dnes mi nepomohlo ani to polohlasité mumlání, co vzít nahoru a co dolů, nejdříve jsem na terase marně honila po displeji kurzor a ne a ne ho najít, protože svítilo slunce a po setmění jsem pro změnu zjistila, že lampička zůstala dole. Povídání o bazénu jsem již psala potmě a stále opravovala překlepy. Když jsem v pokoji připravila lampičku, napadlo mne - ouha fotoaparát zůstal v autě, chci stáhnout fotky a doplnit jimi vyprávění. Takže honem k autu, ale fotoaparát už byl nahoře na terase. Potud vše v pořádku, jenže teď tady sedím a nic nemohu stáhnout, poněvadž kablík mezi PC a fotoaparátem zůstal v ložnici, zapomněla jsem si opakovat „fotoaparát+kabel, fotoaparát+kabel“. A když si uvědomím, že každou tu cestu dolů a nahoru za mnou kráčí můj věrný pejsek - ještě, že má čtyři nožky a nic nenamítá, ani si neklepe na čelo!
ChytráŽena.cz
článek vyšel také na webu autorky