Již od mého dětství jsem se zajímala o staré spoluobčany a už jako dítě jsem se snažila jim pomáhat (tu s nákupem, tu do schodů ke kostelu) a rozhodla se, že se budu seniorům věnovat i profesně, což se mi splnilo. Vždy mne vše kolem stárnutí a stáří zajímalo, dokonce i na zahraničních dovolených jsem se zajímala, kterak v té či oné zemi o seniory pečují. Dokonce jsem byla i na stáži v Italských domovech důchodců a bylo to velmi zajímavé.
Nastoupila jsem do Domova důchodců hned po maturitě plná ideálů, jak se budu o staroušky starat a jak jim zpříjemním svou péčí podzim života v domnění, že ti, kteří v domově jsou, nemají nikoho, kdo by o ně pečoval. Práce to byla velmi těžká, ale krásná a nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí pro tuto profesi. Až tam jsem poznala, že některé děti jsou hodné a jiné ne, že někteří dali své rodiče do DD, protože péči nezvládali a jiní jen aby se zbavili starostí. Někteří vozili rodičům dárečky a dobroty, jiní si odváželi důchody. Prostě co člověk, to jiný osud. Chvíli trvalo, než jsem se naučila rozeznávat, které děti „svých“ klientů s radostí pozdravit a u kterých se mi až zvedal žaludek z jejich hyenismu. Ne, nepřeháním, stal se mi případ, kdy umírajícímu slepému otci dcera stahovala prsten z ruky s tím, že ho už nebude potřebovat. Ano, i takové děti existují.
Ale nyní z druhé strany. Není stejná péče o cizího seniora a vlastního seniora. Starat se o vlastního je mnohem náročnější na psychiku. Cizí spíše poslechne, neboť ví, že je třeba cvičení, nebo nácvik sebeobsluhy pro jeho dobro, ale vlastní má pocit, že ho příliš dirigujete, že ho nemáte rádi … Ne každý péči o svého stárnoucího rodiče nebo prarodiče zvládne. Kdo to nezkusil, neměl by odsuzovat druhé, že dali svého blízkého do takového zařízení. Není to jen o tom, zda se člověk chce nebo nechce postarat. Mnohdy opravdu nemůže. A nejde jen o péči fyzickou, ale i hmotnou.
A tím se dostávám k tomu, o co asi autorce diskuze nejvíce šlo: V současné době se zvyšuje hranice věku odchodu do důchodu. Takže ten, kdo půjde do důchodu, bude mít rodiče ve většině případů již na pravdě boží, ale sám již bude pomoc potřebovat. Děti však budou ve věku „mládí pryč a do důchodu daleko“, takže po těžce zvládnuté šichtě v práci ( sami již budou mít své zdravotní potíže), půjdou nakoupit, uvařit, uklidit, či jinak vypomoci rodičům. Takovou 2směnnou práci stárnoucí organismus bude zvládat velmi velmi těžko a zvládne to jen pár silných jedinců, kteří se zhroutí až po smrti blízkého. Doma zůstat a pečovat o seniora si troufne málokdo, neboť každým rokem mu bude ubývat šance na znovuzískání nějakého zaměstnání a tím i nároku na alespoň trochu slušný důchod, aby až sám bude starobním důchodcem, měl alespoň na základní životní potřeby. Bohužel náš sociální systém nepodporuje domácí péči o seniory nějakou adekvátní finanční podporou, ale ani ústavní péči, která je finančně nedostupná pro stále širší okruh seniorů.
V blízké budoucnosti to vidím takto: V domovech důchodců či penzionech budou rodiče úspěšných podnikatelů a politiků - jiní na pobyt a veškeré poplatky z důchodu nedosáhnou a jejich děti z podpory či platu pokladní ze supermarketu jim na pobyt těžko přispějí. Nehledě k tomu, že budou možná podporovat své nezaměstnané děti, takže nebudou vědět na co dřív šetřit. Důchodci z rodin ze střední vrstvy to budou „pytlíkovat „ jak se dá – třeba předáváním si seniora jak horkého bramboru formou „my se starali měsíc, tak vy taky měsíc, nemáme víc dovolené a pracovat musíme, abychom měli na živobytí“. Nižší vrstvy budou žít na úrovni doby kamenné a budou končit pod mostem. A lidi si budou závidět rychlou náhlou smrt, protože to bude jediné důstojné umírání pro „běžného“ občana.
Odjakživa se říkalo, že stát se posuzuje podle toho, kterak se stará o své nejslabší občany – nemocné a staré lidi. Jak je to v našem Kocourkově posuďte sami.
Dodatek: Postarala jsem se o svou ležící babičku, o tatínka, o manžela a nyní, když jsem sama invalidní, se o mne stará moje 71letá maminka.
ChytráŽena.cz