Popelka

Když ode mne partnerka odešla, byl jsem nešťastný. Ani ne tak proto, že se náš několikaletý vztah rozpadl, ale z toho, že po celou tu dobu mi dávala najevo, že ji fyzicky nepřitahuji. Milování s ní bylo jako dobývání středověkého hradu. Otevřeně mi řekla, že jsem ji nikdy nepřitahoval a byla se mnou jen ze zvyku. Byl to zajímavý zvyk, když z něho vznikl náš syn. Nikdy si mě ale nevzala za muže a nedala mi najevo svou lásku. Když syn odrostl, odešla ode mne a já zůstal sám.

Konečně jsem si mohl dělat, co chci. Konečně jsem si mohl dokázat, že někoho přitahuji. Mé mužské ego chtělo utěšit. Nechtěl jsem si ale hned hledat další partnerku. Jeden vztah s ženou, která mě odhodila jako použité prádlo, mi pro tuto chvíli stačil. Chtěl jsem si ale dokázat, že jsem chlap, ukojit chtíč a nijak se nevázat. Po delším rozmýšlení jsem vyhledal služeb eskortní agentury. Zpočátku jsem si připadal jako tele. Nevěděl jsem, jak se chovat a zda vůbec neselžu. Příjemná černovláska mé obavy brzy rozptýlila. Za mé peníze mi nabídla drink a chvilku si se mnou povídala. Konečně jsem nabyl dojmu, že někoho zajímám. Úplně jsem zapomněl, kde jsem a za jakým účelem jsem sem přišel. Lucie se mě ptala na práci, na mé záliby a trpělivě naslouchala. Rozpovídal jsem se o svém životě. Pak už se to seběhlo tak rychle, že ani nevím, jak se to všechno stalo, ale na okamžik mi bylo krásně.

Začal jsem za Lucií chodit pravidelně. Necítil jsem se provinile. Bylo to milé děvče. Jak jsem později zjistil, život se s ní také nemazlil. Jako velmi mladá otěhotněla s tehdejším přítelem. Ani jeden z nich nebyl dostatečně zralý. Po porodu syna se nedokázala smířit s tím, že už bude navždy pečovat o rodinu a trpěla laktační psychózou. Její partner, místo aby se o ni postaral, ji opustil. Lucie se chytla drog a syn nakonec skončil v péči otce. „Tehdy jsem to tak nebrala,“ řekla mi nakonec. Dnes dospělý syn se prý za ni stydí. S drogami brzy přestala. Aby se uživila a měla alespoň nějaký start do života, chytla se této profese.

„Nakonec je to práce jako každá jiná,“ vzdychla. Nechtěla se víc o tom bavit. Mimo erotických služeb jsem navázal s Luckou i jiný vztah. Připadala mi víc jako kamarádka. Chodil jsem za ní už nejen pro sex. Kdykoli mi bylo smutno, cítil jsem se osamělý, navštívil jsem ji. Při mém povolání to nebyl takový zásah do finančního rozpočtu. A to, pro co jsem původně poprvé přišel, bylo už jen třešničkou na dortu. Měl jsem tu holku svým způsobem rád.

Jednou, když jsem šel za ní a přemýšlel, čím ji potěšit, nosit kytku do botelu se mi zdálo zvláštní, strašně foukal vítr. Shodil na cestu přede mnou tři lískové oříšky. Sebral jsem je a přinesl Lucii.

„Tady máš, Popelko,“ přivítal jsem se s ní. Od té doby to byla má Popelka. Nebral jsem ji jako prodejnou holku. Na to jsem až příliš viděl do jejího nitra. Byla to žena jako každá jiná. Po rozchodu s přítelem toužila najít stálého partnera. Setkala se s muži, kteří ji jen využili pro to jediné. A proto se rozhodla, že ji to může živit. Uvnitř v sobě si ale nosila svůj sen. Chtěla být milována, opečovávána a být něčí. Měla slušnou postavu, dívčí tvář a já jí to moc přál. V této profesi se ale setkávala s muži, kteří si lásku většinou nezasluhovali. Otcové od rodin, vlivní funkcionáři i obyčejní dělníci. Ti všichni přicházeli a většinou podváděli své protějšky.

„Ty jsi jiný,“ říkávala mi Popelka. Ano, na chvilku jsem uvažoval, jestli by ona mohla do mého života vkročit i jinak, než jako holka na prodej. Honily se mi hlavou myšlenky na Popelku. Dokázal bych to přejít? Zvyknout si na to, čím se po jistou dobu živila?

Pak mi zavolala pro změnu ona. Vždycky jsem volával jen já jí. Objednat se, když jsem potřeboval, když mi bylo smutno, když jsem ji chtěl vidět a když mi chybělo tělesné potěšení. Tentokrát poprvé volala ona. Sdělila mi, že ji napadl jednoho dne klient a ošklivě ji zranil v obličeji. Musela podstoupit plastiku obličeje. Ano, bylo to dlouho, kdy jsem u ní byl naposledy. Poslední dobou jsem vůbec neměl čas. V práci jsme toho měli hodně a já obvykle dělal celý týden bez jediného dne volna. Pak jsem si připadal jako rozlámaný. Neměl jsem na Popelku čas.

„Kde jsi? Přijedu tě navštívit.“ Nechtěla mě vidět. Prý by se mi už nelíbila. „Kašli na obličej!“ Vysvětlila mi, že se rozhodla k razantnímu kroku. Nebude se už živit tak, jak doposud. Odešla k mamince, která žije v Německu.

„Stejně jsem ji dlouho neviděla. Je už stará, alespoň jí s něčím pomůžu. A tady se uživím i jako třeba servírka. Už mám místo, a vůbec jim nevadí, jak vypadám,“ řekla smutně Popelka. Tou větou se se mnou vlastně rozloučila. Od té doby její číslo neexistuje. Nevím, kde přesně je a jak se jí daří. Doufám, že dobře, když si musela tolik vytrpět. Moje malá Popelka.

čtenář

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete