Seděla v čekárně a už se moc těšila, až tu svoji prcinu uvidí na ultrazvuku.
Věděla, že do termínu jí zbývá něco přes měsíc, takže byla klidná. Žádné
projevy toho, že by se něco mohlo dít dřív.
Když ji sestřička zavolala do ordinace, šla klidným krokem. Její klid však
narušilo doktorovo soustředěné koukání do monitoru a divné, neklidné ticho.
"Vypadá to na problém. Musíte ihned do porodnice."
Něco se v ní pohnulo, najednou měla o svoje dítě ukrutný strach. Jediné přání
měla v sobě, aby přežilo. V tu chvíli by jí nevadilo, kdyby bylo jakkoli
postižené. Najednou chápala maminky, které nechtějí dát postižené miminko pryč.
A to je tak odsuzovala. Prosím, opakovala, jen přijď. Budeme tě milovat, i když
budeš jiná.
V porodnici se tvářili opět podivně, neklidně přeměřovali miminko na monitoru a
nakonec pan doktor promluvil. Miminko je hlavičkou nahoru a placenta jej
nevyživuje. Popřemýšlejte o možnosti otočení, ale může se stát, že to skončí
okamžitým porodem. Do příští návštěvy si to dobře promyslete.
Ten týden byl mučivý. Hledala veškeré informace o předčasných porodech. Rodit
tři týdny před termínem ještě neznamená, že to špatně dopadne. Ale je tu i
procento dětí, které jsou bohužel celoživotně postiženy. To procento tu je, i
když malinké.
Za týden šla opět do porodnice a vroucně si přála, aby nastala změna a brouček
si v bříšku polebedil déle. Leč změna nenastala. Doktor opět zkonstatoval, že
je problém. Miminko má necelá dvě kila a neroste, protože jej placenta
nevyživuje. Poslední verdikt, do dvou dnů musíte na zátěžový test a sbalte si
tašku, možná už tu zůstanete.
Druhý den na to ji manžel odvezl do porodnice. Po
příjmu se ptali, jak se bude miminko jmenovat a ona jen smutně a stále s vírou,
že se doktoři pletou, vyřkla jméno.
Za pár minut už ležela na jipce s hadičkami v ruce. V tu chvíli se upínala ke
kamarádce a stále věřila. Za 45 minut bylo ale po veškerých šancích a začali se
sbíhat doktoři. S kyslíkem na ústech podepisovala jakési papíry, na které ani
pořádně neviděla. Zaváděli jí další hadičky do těla a vezli na sál. Za pár
minut bude miminko venku, hlásila jí jakási usměvavá doktorka, o které si v tu
chvíli myslela pár nepěkných věcí.
Když se pak vzbudila na jednotce intenzivní péče a do dveří se přes nevoli
sestřiček hrnul její manžel, cítila malinkou úlevu. Naše bojovnice se narodila - 2,6 kg, takže se doktoři spletli. Manžel ji jen ujistil, že je všechno v
pořádku a že je zdravá a má se k světu.
Na fotkách byla krásná, tak tohle je naše dcera…Za pár dlouhých hodin ji
přivezli ke kojení a třetí den ji měla na pokoji. Tak, jak je to běžné po
císařském řezu. Nikdo už ale nikdy nevezme zpět, že si ji nemohla pochovat
ihned po narození, že jí nemohla říct, jak moc ji miluje a že ji nechala cizím
lidem celé dva dlouhé dny.
Ale ona se jí to snaží vynahradit každý den, když se její sluníčko vzbudí. Každý den, až dokud večer neodpadne vyčerpáním a i pak ji nosí na rukou a tiše jí šeptá, že je její celý život.
Grei – čtenářka
ChytráŽena.cz