Bylo to už dávno, co jsem cestovala autobusem v našem městě, a stala se tato příhoda.

Tehdy jsem byla mladá, štíhlá, krásná a dlouhovlasá, v tu dobu nezadaná blondýnka. Měla jsem čerstvě po maturitě, život před sebou.

Nastoupila jsem na městský autobus, protože jsem cestovala za kamarádkou na druhém konci města a dost jsem spěchala. Jinak jsem chodívala pěšky. Na sobě jsem měla kratší úzkou sukni a květovanou halenku. Cestovala jsem přes celé město. Nemohla jsem si nevšimnout dvou mladých kluků v zadní části autobusu, zhruba stejně starých jako já, kteří ze mě nespouštěli oči. Snažila jsem se to ignorovat. Ve svém věku jsem na to byla částečně zvyklá. Pozorovala jsem okolní krajinu a pomalu se přibližovala k cílové zastávce. Postavila jsem se, abych byla včas u dveří. Autobus zastavil, dveře se otevřely, a já zaslechla ze zadních sedadel zvolání jednoho z kluků k tomu druhému: „Poslední šance!“ Já vystoupila, dveře se zavřely a autobus pokračoval dál po své trase.

Druhý den jsem si zašla na bazén. Chodila jsem tehdy na něj pravidelně. Stála jsem u pokladen a zaslechla jsem něčí hlas hned za svými zády. Ten hlas řekl: „Tak nebyla poslední!“

Otočila jsem se po hlase, a usmíval se na mě jeden z těch kluků z autobusu. Byl to ten hezčí. Taky šel na bazén. Srdce se mi rozbušilo.

Než jsme po zaplacení došli k šatnám, kde jsme se rozdělili, on šel do mužských a já otevřela ty s panenkou, trošku jsme si povídali. Prý jsem se klukům líbila už včera v tom autobusu. Chtěli mě oslovit, ale nenašli odvahu. Pak se dveře pomalu zavíraly, to byla ta poslední šance. Jak se ale ukázalo, osud to chtěl jinak a nebyla poslední.

Tak si mě ten kluk prohlédl hned druhý den pěkně v plavkách. Přes počáteční ostych jsme si nakonec moc rozuměli, a tak to nebyl náš poslední společný výlet za sportem. Letos slavíme třicet let od naší svatby. Máme tři děti a půl roku i první krásné vnouče, chlapečka.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10