Poslední zvonění

Venku dubnové nevlídno, polední vysílání televize věnované těm dvěma chlapům - Alzheimerovi a Parkinsonovi a na stole mi poslední vydání hornického občasníku sděluje, že skončila práce na mém dlouholetém pracovišti - důlní klec na zazvonění vytáhla na povrch poslední vozík uhlí.  Uznejte, že k optimismu to příliš nevede - naopak, ke vzpomínání určitě.     

Z těch padesátišesti roků, kterých se má letitá živitelka dožila, jsem  zvonění ke sfárání a vyfárání poslouchal bezmála třicet let. A navíc, jsem jedním z mála, ne-li poslední, který se zúčastnil naplnění prvního vozíku v listopadu šedesátého roku - herdekfilek - to to uteklo...    
Krátká vzpomínka na kamarády - byly mezi nimi osobnosti,  kam se na ně hrabou dnešní „celebrity“, přehlížející, někdy i opovrhující těmi, kteří se živili rukama. Myslet se u toho muselo, „bezmozek“ by se zde nevydržel.   
 
Napadá mne - taky se mi to občas stane - kolik vlastně těch posledních zvonění člověk zažije? Pravda, ne každému je přisuzován takový význam, jako tomu maturitnímu, ale máme zatratit rozloučení s jeslemi, mateřinkou, školou obecnou /či chcete-li, základní/ a bez významu ponechat odchod ze škol vysokých, notabene s diplomem v ruce?  A postrádat hrdost nad výučními listy?   V zapomnění - nevím, zda dobře či naopak - upadá odchod na vojnu a návrat z téže - tam se nezvonilo, stříhal se tam metr - nechte si vyprávět od starých zbrojnošů. Pak zvony svatební - pravda, někteří z nás to měli poněkud zpřeházené - jako pisatel těchto řádků. Napřed se oženil, pak narukoval - nezodpovědné „inviduum“, tak si před dávnými lety upravila správné „individuum“ moje, tehdy pětiletá dcera.  
   
V zaměstnáních, někdy jsem již o tom psával, se zvonilo často. V ocelárně k ukončení tavby a „odpichu“, při kratším odskočení na osoblažská pole jsme obnovili jen zvonění klekání v kapličce u hradu, o který se v dnešní době soudí jeden rytířský řád. Jak to dopadne, se asi nedozvím, jeho využití jako skladiště léčiv, případně hnojiv, nebylo před lety nic moc...      
No a pak to byla ta zvonění, v úvodu vzpomenutého fárání. Naposledy už více než pětadvacet let, tomu, co mi znělo naposled. Říkám si, zda to není, nechci říci přímo „nemravné“, ale proti přírodě, zaclánět tu tak dlouho - leč nerouhejme se, že áno.

Takže ta, řekněme „předposlední zvonění“ jsou spojena s milou paní, která v rámci sociálních služeb, donáší teplé, chutné obědy - ponechejme tedy stranou jakékoliv chmurné úvahy o zvonění - vskutku posledním - tady se držím optimistického citátu  „neberte život příliš vážně, stejně z něj nevyváznete živí“. Je někdy až komické, vidět mé vrstevníky, rozhodující o osudu státu, Evropy a světa, kteří se snad domnívají, že to mají na „FURT“.  Ale konečně, proč ne,  když je to baví, že? Vidíte, k čemu jednoho dovede deštivý dubnový den, jeden televizní pořad a novinová zpráva.
To už snad optimističtější je ta písnička mého oblíbeného Jarka Nohavici, ve které se praví či pěje,  že „to bude fajne, fajne a pěkne, až to se mnu doopravdicky sekne“.

A co Vy, přátelé, milé přítelkyně, jak je to u Vás s tím „zvoněním“? Nemusí to být poslední, ale spíše ta, která znamenala nějaký předěl v životě, odzvonila tu horší, tu lepší  epizodě...
Hezký den - byť dubnový, aprílový.