Poslušný syn

Říká se, že pokud je žena v těhotenství šťastná a v pohodě, bude i její dítě hodné, šťastné a pohodové. Nevím – já rozhodně v pohodě nebyla. Jednak mi bylo dost dlouho špatně a dále jsem měla spoustu problémů – kde budu pracovat, jak to bude s bydlením a hlavně s financemi. Čekaly mě tahanice o výživné. Vzdor tomu byl můj syn přímo prototyp toho hodného a šťastného dítěte. Věčně se usmíval, nic mu nebylo zatěžko a nikdy mi později nevyčetl, že s námi nebydlí tatínek, že mu nemůžu dopřát všechno to, co měli kamarádi a nikdy mě citově nevydíral.

O prázdninách, po kterých měl jít do druhé třídy, jsme se spolu stěhovali do nového družstevního bytu. Do města, kde jsme nikoho neznali – ani já, ani on. Do práce jsem dojížděla zhruba 20 kilometrů. Dokud jsem bydlela u rodičů, syna ráno vypravovala do školky a pak i do školy babička. Teď bylo všechno složitější. Autobus mi odjížděl před šestou ráno. Musela jsem tedy ráno připravit synovi snídani – čaj do termosky a k tomu mazaný rohlík nebo chleba. Pak svačinu do tašky, oblečení přes židli a nařídit mu budík, aby včas vstal a vypravil se do školy. Protože se k tomu ráno často vyskytly ještě různé jiné potřebné úkony, na autobus jsem běhala poklusem. Odpoledne syn chodil do družiny, odkud jsem si ho před 17. hodinou vyzvedávala. Ale jeden den v týdnu, později dva, jsem měla pracovní dobu delší a jezdila domů až v 18.30. To jsem musela v družině podepsat, že syn bude chodit domů sám. Byl celkem samostatný, ale přece se občas stalo, že jsme přišli z družiny a dveře bytu byly sice zamčené, ale klíč vesele trčel zvenku v zámku. Problém byl i s nákupy. Běžné věci, jako trička jsem mu kupovala bez zkoušení v místě zaměstnání, ale když jsem na podzim zjistila, že musíme koupit novou zimní bundu, nastal problém. Když jsem přijela domů, byl už obchod s oděvy u nás zavřený. Tak mě napadlo, že bude nejlépe, když syn po vyučování přijede za mnou autobusem, kterým jezdili lidé na odpolední směnu. Chvíli počká u mě v práci a pak hurá po obchodech. Když jsem synovi předložila svůj plán, jako obyčejně nic nenamítal, spíš to vypadalo, že ho to těší. Ještě nikdy sám autobusem nejel.

Poslušný syn A tak jsem ráno vše připravila jako jindy, bleskem jsem si vyměnila punčocháče, které jsem si při oblékání roztrhla a klusala na autobus.

Až teprve v práci mě polilo horko. Zapomněla jsem na peníze. Běžně jsem v peněžence nosila jen pár korun. Mělo to výhodu - nemohla jsem utratit víc, než jsem měla s sebou. A kdybych náhodou peněženku ztratila nebo mi ji nedej bože někdo ukradl, nebyla by to taková škoda. Jenomže na nákup bundy, i když dětské, bylo třeba peněz víc. Co teď. Počkala jsem do doby, kdy měli ve škole velkou přestávku a zavolala tam. Myslela jsem, že mi syna dají k telefonu, ale pan zástupce ředitele to považoval za zbytečné. On mu můj vzkaz vyřídí. Začala jsem tedy vysvětlovat, že má syn za mnou přijet, ale že je třeba, aby napřed vzal doma peníze. Pan zástupce mě neustále přerušoval upřesňujícími dotazy, až jsem vzkaz zkrátila na pouhé: Ať vezme doma všechny peníze a přijede za mnou do práce. Pak jsem se spokojeně dál věnovala svému zaměstnání, přesvědčená, že je problém vyřešen. Možná je vám divné, proč měl syn brát všechny peníze. No prostě proto, že jsme jich doma moc neměli a bylo jednodušší vzít prostě všechny.

Ale čekalo mě překvapení. Od mého telefonátu neuplynuly ani dvě hodiny a nad přepážku na mém pracovišti vyplula rozzářená hlavička mého synka, šťastného, jak vše dobře zvládl.

Věděla jsem, že mu škola končí až po dvanácté hodině, tak jsem se divila, kde se tu bere tak brzy. Vyšlo najevo, že pan zástupce ředitele mu řekl: „Jdi domů, vezmi všechny peníze a jeď za mámou.“ Syn sice věděl, že jsme se domluvili až na odpoledne, ale teď mu bylo řečeno jdi, tak vzal tašku a šel. Doma našel peníze a hurá na autobus. Když po chvilce zjistil, že v tuto dobu žádný autobus nepojede, vydal se prostě po silnici pěšky. Když ušel více než 6 kilometrů a čekal u železničního přejezdu, všiml si ho jeden z čekajících řidičů a vzal ho do auta. Syn mi podrobně popsal i jejich konverzaci. Řidič se ptal, proč není ve škole a kam že se vypravil. A tak mu syn sdělil, že měl vzít doma všechny peníze, tak to udělal a teď jede za mámou do práce. Pán se dále ptal, kde že maminka pracuje, pak i jak se jmenuje. Syn mu vše ochotně a po pravdě řekl. A mami - ten pán se smál a řekl, že tě zná.

No, všechno dopadlo dobře, došli jsme si se synkem na oběd a po skončení mé pracovní doby jsme koupili krásnou zimní bundu. A po čase jsem i zjistila, kdo že byl ten hodný řidič, který syna bezpečně dovezl až před vchod do mého zaměstnání. Byl to skutečně známý, který pracoval jen přes ulici.

Ale tato příhoda mě upozornila, že nejsem tak správná máma, jak jsem si do té doby myslela. Že totiž mám mezery ve výchově. Nevysvětlila jsem svému synovi dostatečně, že sedat do auta k cizímu člověku a nota bene mu vykládat, že vezu peníze a „všechny“, není zrovna bezpečné. Ještě ten večer jsem to napravila.

Když jsem o tom později vyprávěla matce, smála se a připomněla mi stejný hřích z mého dětství. V době, kdy se u nás na vesnici říkalo, že krajem chodí chlap, který krade děti a dělá z nich salámy, jsem já s kamarádkou sedla do náklaďáčku, který vezl pod plachtou chleby a jehož řidič se nás ptal na cestu do jedné vesnice. Ochotně jsme mu radily už z kabiny náklaďáku a v té vesnici jsme nosily chleby do prodejny. Tenkrát nebyl kladen takový důraz na hygienu, bochníky jsme válely po svých tričkách a vzhledem k tomu, že jsme si už nějakou dobu předtím hrály venku, na čistotu našich rukou se taky nedalo spoléhat.

Teprve, když nás pan „pekař“ při zpáteční cestě vysadil, uvědomily jsme si, že máme zákaz chodit, natož jezdit s cizími lidmi.

Ano, syn je zřejmě po mně.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete