Pověst špindíry

Ráda bych vám napsala, jaké úskalí může také přinést práce.

Nějakou dobu jsem žila v Olomouci. Olomouc je moc krásné město. Dlouho jsem si ale zvykala, že zde žiji. To se mě jednou ptal nějaký turista, kudy že se dostane k orloji.

„K orloji?“, říkám mu. A pak doplním: „To musíte do Prahy.“

Prostě jsem si neuvědomila, že jsem v Olomouci, kde také máme svůj orloj, i když menší, než v našem hlavním městě.

Když se ale řekne Olomouc, většina lidí si vybaví slavné Olomoucké tvarůžky. Ty se nevyrábějí přímo v Olomouci, ale v Lošticích, což je jako když kamenem dohodí. Tak tam jsem také pracovala. Já, nemající ráda sýry, a už vůbec ne ty silně aromatické, zrající.

To bylo bonbonů, které jsem po čas své práce zde snědla! Musela jsem tlumit ono aroma všude kolem bonbóny, většinou větrovými, nepohrdla jsem ale ani různými kyselými.

Když jsem přišla ze své první směny, ihned jsem zamířila do koupelny. Ač jsem se drhla důkladně a použila snad trojitou dávku sprchového gelu, pořád jsem byla sýry cítit, což mi potvrdil i můj tehdy tříletý syn.

„Maminko, ty se nemyješ? A mně pořád říkáš, ať se myju! Smrdíš!“ řekl, a aby dodal důraz svým slovům, významně si zacpal nosík.

Nebyl ale jediný, komu jsem smrděla. Smrděla jsem i sama sobě. Když jsem jednou po šichtě cestovala autobusem domů, jedna starší paní pronesla na celý autobus: „Fuj, tady něco strašně smrdí!!! Jako bych cítila tvarůžky, nebo co?“ Já se tak styděla. Prošla jsem celý autobus až na jeho konec. Smrad šel ale se mnou. Asi jsem se hodně červenala a nakonec jsem stejně vystoupila o dvě zastávky dřív a zbytek cesty jsem došla. Jindy se za mnou vydali psi z okolí. Voněla jsem jim totiž. Co nám lidem smrdí, psy přitahuje. Nesmím opomenout ani den, kdy jsem z práce spěchala na nákupy. Bylo před Vánoci a mě čekalo hodně obchůzek. Parfém jsem měla s sebou v práci a částečně jím přebila smrad sýrů. Byla zima, kožíšek mi krásně voněl, a přesto se po mně lidi otáčeli. A nejen ti v mé těsné blízkosti. Točili se za mnou i lidé dosti vzdálení. Proč? Nemohla jsem na to přijít. V obchodním domě se mi zalíbila jedna krásná halenka. Když jsem si ji šla zkusit do zkušební kabinky, došlo mi to. Já si totiž na hlavě zapomněla jednorázovou čepičku na gumičku, kterou jsme používali v práci. Vydala jsem se s tímto strašným doplňkem na hlavě do ulic a poutala tak pozornost širokého okolí.

A nezapomenu na den, kdy jsem byla na školním srazu ze základní školy. Moc jsem se na něj těšila. Ten den jsem měla ale směnu v práci. Po ní jsem si už nestihla umýt vlasy. Prostě měla jsem to tak, tak a musela se dopravit do místa srazu. Vyoblékaná ve své nejlepší garderobě jsem konečně stanula v útulné restauraci. Posedali jsme si s bývalými spolužáky ke stolu a začali jsme se dobře bavit. Má nejlepší kamarádka ze třídy, se kterou jsem roky seděla v jedné lavici, se ke mně najednou naklonila.

„Cítíš? Nějakému z kluků strašně smrdí nohy,“ řekla. A mně bylo hned jasné, odkud ten nesnesitelný puch přichází. Byl to puch, který jsem si přinesla ve vlasech ze své práce. Při návštěvě toalet jsem si na hlavu vylila snad celou lahvičku svého mini parfému, který nosím v kabelce, a pro jistotu jsem se ke kamarádce už moc nenakláněla.

Období, kdy jsem pracovala ve výrobě tvarůžků, bylo krátké. A tak si i můj syn jednou vydechl:

„Mami, já mám takovou radost! Ty už se zase myješ?“

To, když jsem konečně „vyčichla“. Problém byl, že tuto větu pronesl před plnou šatničkou dětí, rodičů a učitelek v mateřské školce, s náležitou hlasitostí a údivem.

 Poučení? Vybírejte si práci „po čichu“…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10