Přátelé z mládí - Jana

Slíbila jsem si, že budu psát už jen veselé a pohodové příběhy, ale Jana mě pronásleduje, vtírá se mi do myšlenek i do snů. Ty sny jsou bohudík pohodové. S Janou jsem prožila 4 roky na střední všeobecně vzdělávací škole. Vlastně když jsem tam nastoupila, byla to jedenáctiletka, pak dvanáctiletka a než jsem maturovala, už to byla ta SVVŠka. Neznala jsem tam nikoho, kromě jedné dívky, která bydlela v domě, kam jsme se před třemi týdny nastěhovali. Ale mládí se seznamuje rychle, během krátké doby jsem měla 5 fajn kamarádek, utvořily jsme takovou holčičí šestku, říkaly jsme si BIOMEJ, podle počátečních písmen našich křestních jmen.

Nejblíže mi byla Jana, seděly jsme spolu v lavici, měly si pořád co povídat, dokonce jsme si při hodině neustále podstrkovaly psaníčka, protože to, co jsme si musely říct, nesneslo odkladu a nemohlo to počkat na přestávku. Byly jsme jako siamská dvojčata, kde byla Jana, byla jsem určitě i já a naopak. Chodily jsme spolu do Klubu poezie, do Ochotnického spolku, uvrtala jsem Janu do kurzu esperanta a ona mě, sportovního negramota, zase do Sokola. A když si naši pořídili telefon, byla jsem neustále „na příjmu“, naši k telefonu vůbec nechodili, všechny hovory patřily mně. Sotva jsem položila doma školní tašku, už zvonil telefon a jedna z naší šestky, nejčastěji Jana, mi musela nutně něco sdělit.

S Janou jsme si koupily stejné červené kabáty a k nim stejné bílé čepice. Měly jsme stejné zájmy a byly jsme prostě nejlepší kamarádky. I když – během těch čtyř let se staly dvě příhody, kdy jsem o Janě pochybovala. Tedy o jejím vztahu ke mně.

přátelé z mládí Jednou po Vánocích přišla Jana do školy s krásným zlatým prstýnkem. Předpokládala jsem, že ho dostala od rodičů k Ježíšku. „Ne,“ řekla, „ten prstýnek mám od kluka, od Mirka.“ A aby nebylo pochyb, přidala i jeho příjmení. Nemrzelo mne, že má Jana zlatý prstýnek, i když já jsem žádný neměla, ale mrzelo mne, že má kluka a já o tom nevím. Měla jsem za to, že si říkáme všechno. A bylo mi trochu divné, kde k Mirkovi přišla, když jsme byly pořád spolu. Kolem naší holčičí šestky se motalo hodně kluků, ale Jana nebyla rozhodně ten důvod. Co čert nechtěl, pár dní nato jsem musela jít něco nakoupit a Mirka jsem potkala. Jindy jsme se jen pozdravili, ale tentokrát se dal se mnou do řeči a řekl, že se mu dlouho líbím a chtěl by se mnou chodit. Vybuchla jsem jako sopka. Jak si to představuje, že chodí přece s Janou, už jí dal prstýnek. Byl v šoku – s Janou prý nechodí a žádný prstýnek jí nedal. A že si to s ní vyřídí. Přece jen, Jana byla moje kámoška, tak jsem raději řekla, že možná jde o jiného Mirka a ať jí nic neříká. A že já s ním chodit nechci. Druhý den jsem Janu podrobila výslechu a ona celkem bez vytáček řekla, že prstýnek má od rodičů a vztah s Mirkem si vymyslela.

Víc mě ale rozhodila druhá příhoda, která se stala pár měsíců nato. Naše češtinářka měla ve zvyku organizovat různé ankety a před koncem jedné hodiny češtiny chtěla, aby se přihlásil ten, kdo ještě nikdy nekouřil. S čistým svědomím jsem se jako jediná přihlásila, protože jsem skutečně nikdy nekouřila (dokonce ani do dneška). Paní profesorka řekla, že to čekala, ale v tu chvíli se třídou rozlehl až nenávistný křik Jany: „To není pravda, kouřila jsi, já jsem tě viděla.“ Byla to pro mne ledová sprcha. Nemohla mě vidět, protože jsem nikdy nekouřila, ani když si ostatní kamarádky zapálily. Mě to ani nikdy nelákalo, možná proto, že u nás doma nikdo nekouřil. Hned jsem se ohradila, ale mezitím zvonilo, češtinářka opustila třídu, aniž by dala najevo, jestli věří mně nebo Janě. A Jana najednou v klidu řekla: „Promiň, tak jsem se spletla.“

Dost dlouho trvalo, než jsem tuhle Jany zradu strávila, ale nakonec se to povedlo. Pak už se až do konce studií nic nestalo. Po maturitě jsme se zase stěhovali, já nastoupila na ekonomku do Prahy, Jana na školu do jiného města. Chvíli jsme si psaly, ale pak korespondence vázla a nakonec jediná příležitost se s Janou vidět, byla při třídních srazech.

Vždycky jsem se na Janu těšila a ona na mne, pokaždé jsme si na chvilku sedly stranou od ostatních, abychom si mohly nerušeně popovídat. Ale málokdy jsme se bavily o rodině. Věděla jsem, že se Jana vdala, ale příliš šťastné manželství to nebylo. Měla dvě děti, ale za čas se rozvedla a pak znovu vdala, měla dalšího syna. Při srazech pokaždé odběhla za svými rodiči, kteří bydleli pořád v místě a většinou mne brala s sebou. Já už rodiče neměla a skoro jsem Janě záviděla, její rodiče byli stále vitální a společenští, vždycky jsme u nich strávily s Janou moc příjemné chvíle. Po revoluci se Jana dala na podnikání, splnila si sen, otevřela si knihkupectví.

V té době přijela na sraz úplně jiná Jana. Zářila štěstím, byla velmi elegantní a vypadala mnohem mladší než my ostatní. Nemohla jsem pochopit tu proměnu. Jana, která se často inspirovala mým oblečením, kolikrát mě žádala o radu i třeba v komunikaci, byla najednou velmi sebevědomá. Užívala si obdiv spolužaček a hlavně spolužáků, každý se s ní chtěl obejmout a promluvit s ní, takže jsem čekala, že tentokrát na naše povídání v ústraní, na naše „hovory o životě“ ani nedojde. Ale nakonec mne Jana přece jen chytla za ruku a odtáhla k malému stolku v rohu, abychom si popovídaly.

Hned v první větě mě sepsula, proč si nebarvím vlasy, že už jsem prošedivělá. Měla pravdu. Pak ještě řekla, že vypadám unaveně a že je sice fajn, že jsem zhubla, ale jestli to už trochu nepřeháním. To byla voda na můj mlýn. Byla jsem po těžké nemoci, kdy jsem měla skutečně na kahánku a to bylo příčinou mého ztrápeného vzezření. Měla jsem průběh nemoci ještě v čerstvé paměti a tak jsem začala Janě o své nemoci vyprávět. Najednou jsem ale v její tváři místo výrazu účasti viděla výraz mírného pobavení. Dost mě to zklamalo a ještě víc, když mi řekla, že přece za tu nemoc si můžu sama. Měla jsem ještě dosti přísnou dietu a bez tablety enzymu jsem nemohla sníst ani dietní oběd. Jana prohlásila, ať tabletky zahodím a raději pátrám ve svém nitru. Zřejmě za mou nemoc může nějaké trauma z dětství anebo nemám vyřešené vztahy. Nakonec by se to dalo jistě zvládnout silou vůle. Raději jsem přešla na jiné téma a zeptala jsem se jí na rodinu, že je jistě šťastná. „Ano,“ řekla, „takhle šťastná jsem nikdy nebyla. Mám bezvadného manžela, hodné a úspěšné děti a i podnikání mi klape.“ Prý když budu chtít nějakou knížku, stačí zavolat a Jana mi ji pošle. Řekla jsem, že v dnešní době už není problém sehnat knížky a nebudu ji tedy muset obtěžovat, ale ona opáčila, že moje sestra se na ni obrací pravidelně. „Vždycky mi zavolá, co chce a já jí tu knížku pošlu.“ Nezdálo se mi to, sestra bydlela už dávno jinde a pracovala v Praze, myslím, že neměla potřebu shánět knihy u Jany. Navíc určitě nevěděla, že má Jana prodejnu knih a ani neznala její nové příjmení. „Jano, ty znáš adresu mojí sestry? Nebo kam jí ty knihy posíláš?“ Pauzička. „Nooo, do práce jí je posílám, víš.“ „A ty víš, kde moje sestra dělá?“ Delší pauza. „Vlastně, já jí posílám knihy po jednom kolegovi z kanceláře, víš.“ Znala jsem moc dobře osazenstvo v sestřině kanceláři. Kromě sestry ho tvořily dvě paní. V celé budově byli jen asi tři muži a to byli šéfové, nebylo myslitelné, že by si některého z nich mohla sestra poslat někam do tramtárie pro knihy. Byla jsem si jistá, že si Jana vymýšlí, ale proč??

Tenkrát musela odejít ze srazu dříve, běžela k rodičům, přijede tam pro ni manžel, musí ještě něco zařídit. K rodičům mě tentokrát s sebou nevzala. Jen se rychle se všemi rozloučila a odešla. Já se po jejím odchodu vrátila ke kamarádkám z naší šestky a té, o které jsem věděla, že se s Janou stýká téměř denně, jsem se zeptala, zda jí Jana nepřijde nějaká divná. „Ne, proč?“ zněla odpověď.

Doma jsem na zvláštní rozhovor s Janou ještě dlouho myslela. Také sestry jsem se pro jistotu příležitostně zeptala, zda si od Jany kupuje knihy. Samozřejmě vůbec nevěděla, že Jana má knihkupectví a ani kde bydlí a jak se nyní jmenuje.

Jak se blížil termín dalšího srazu, vytěsnila jsem všechny nepříjemné myšlenky a začala jsem se na kamarádky těšit, na Janu nejvíc. Už jsem si barvila vlasy a vůbec jsem se snažila, abych na srazu vypadala dobře.

Jenomže než dorazila pozvánka na sraz, přišla mi na mobil stručná SMS: „Jana je mrtvá.“ Jinou Janu jsem tehdy za kamarádku neměla, ale pokud byla alespoň minimální možnost, že se jedná o omyl, že možná SMS nepatřila mně, byla jsem schopná pochybovat. A tak jsem okamžitě zavolala odesilatelce a dozvěděla jsem se krutou pravdu. Ano, jedná se o NAŠI, o MOJI Janu a zahynula rukou toho, koho milovala nejvíc. Zabil ji její vlastní syn. „Víš,“ řekla mi do mobilu kamarádka „on je schizofrenik, ale Jana to nechtěla mít, tvrdila, že není nemocný a podporovala ho v tom, aby nebral léky, protože ty jeho stavy a depresivní nálady se dají prý vyřešit silou vůle. On poslední dobou dost pil a možná tam byly i nějaké drogy. Přišel z hospody a spící mámu ubodal. Zřejmě ani nevěděl, že zabíjí matku, myslel možná, že je to nějaká nepřátelská stvůra.“

Nebyla jsem schopná slova. Tak se tedy potvrdilo, že nemoci a to ani nemoci duše, se nedají vyléčit pouze silou vůle a urovnáním vztahů - bez lékařské pomoci. Bohužel se to potvrdilo tím nejhorším způsobem.

Ovšem odpověď na otázku, která mě ještě po létech trápí, jestli Jana sama nepotřebovala pomoc, se už nikdy nedozvím.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete