Prázdniny u babičky

Ale nemyslete si, že jsme si vždy jen hráli nebo vymýšleli lumpárny. Museli jsme i pomáhat, ale i ta práce nám připadala zábavná, protože byla jiná než doma.

Jednou týdně jsme například chodili s babičkou na „velký“ nákup. Protože obchod byl asi tři kilometry daleko, vzali jsme dvoukolák a cestou tam jsme se s bratrancem navzájem střídavě vezli (bylo to s kopce). V obchodě babička nakoupila trvanlivé potraviny na celý týden, naskládala je do dvoukoláku a my jsme jí ho pomáhali tlačit domů.

Ale nejvíce zábavy jsme si užili se zvířaty. Babička měla ovci a kozu. Každé ráno jsme je vodili na pastvu. Bratranec ovci, já kozu. Zatímco ovce šla poslušně tam, kam měla, koza měla cestou několik zastávek a odboček, protože musela ochutnat, co dobrého kde roste. Já jsem za ní vlála jako praporek a ještě jsem pak dostala vyhubováno za spoušť, kterou koza způsobila.

Nejraději ale vzpomínám na to, jak si sousedé vzájemně pomáhali. Babička měla kus pole, kde kromě zeleniny a brambor rostlo i obilí. Když přišly žně, bylo samozřejmé, že když v jedné chalupě začali sekat obilí, za chvíli se objevili na poli sousedé a pomáhali, co bylo třeba. Věděli, že když budou kosit oni, zcela samozřejmě přijdeme zase my (včetně nás - dětí). Nikdo se dopředu na ničem nedomlouval, nikdo nikoho o nic neprosil. Všichni to brali jako samozřejmost.

Stejně tak v zimě, když byla zabíjačka, jsme my děti byly vyslány s výslužkou (jelítky, jitrnicemi, polévkou) po sousedech, protože jsme věděli, že oni se zachovají stejně.

Možná si tu dobu zpětně trochu idealizuji, ale velmi ráda na ni vzpomínám.

Aliceč - čtenářka
ChytráŽena.cz