Příběhy z ušáku - I v nemocnici může být veselo

Nevěříte? Tak Vás zkusím přesvědčit. Píše se rok 2001 a já marodím. Mám chřipečku či co. Prostě lazar první třídy. Dokážu jen hajat, jak vstanu, poznávám matičku zem docela blízko, přímo u nosu, někdy dokonce spinkám. Bohužel vše se ještě horší, jsem dopravena k Dr. Synek rozhodl, že dál to takto nejde. Manžel není doma, je na montáži.

Dcerka přitaká, její 13letá copatá hlavička souhlasí. Ležím, čekám na vyšetření. Výsledek je děsný, musím okamžitě na operaci. Mám rakovinu, tedy říkal Dr., já ve stavu ležmo, nesouhlasím, ne s operací, tu si nepřipouštím, ale s diagnózou, kdo by taky chtěl slyšet taková studená slova. Jasně, okamžitě přejmenovávám, měním na chřipečku. Jak krásné zvučné slovo. Chřipka. První, co musíte udělat, je nebát se. A čeho se bojíme? No přece neznámého. S chorobou, co dokážeme bojovat, tak si poradíme, ale co s neznámem?

Tolik se nám pak honí hlavou možností, beznaděje, umřu či neumřu? Hned si začnete dělat starosti, co vše ještě chcete zažít a už asi nestihnete. Jo jo, rakovina je postrach všech. Proto okamžitě přejmenovat na nejlépe chorobu, kterou dobře znáte a umíte bojovat. Tak toto bylo  moje první pravidlo. Před operací má Dr. představu, že Vám musí vše do podrobna vysvětlit, co a jak udělají. Já vím, že musí, má to v popisu práce, ale myslíte, že Vám pomůže vědět, kde, jak a čím říznou? Nebo co Vám vyoperují? Kdepak, dostanete ještě větší strach, než jste měla. Což znamená další obavy. Přežiji? Můj Dr. řádně vše vysvětloval, ale nějak jsem mu nerozuměla, proto ho nechávám, ať si povídá. S pacientkou, co leží na stejném pokoji, si zatím čile vypravuji a vůbec nemám obavu, co bude dál. Hlavní je, že ležím. Jinak, kdo by se lépe postaral o moje tělíčko, než andělíčci moji. Prosím, andělíčci jsou lékaři a sestřičky, tak je nazývám aspoň potichu. Jen pro sebe. Chudáci, poletují okolo, usmívají se, hladí ručku. Víte, jsou to moji zákazníčci, aspoň jedna třetina, známe se, ale až teď je poznávám z druhé strany. Já pacient, oni zdravotníci. Mám malou protekci, dostávám více úsměvů i mrkání. Jen nevědí, že se nebojím, co nastane, věřím jim. Nemám ani jinou možnost, není třeba se stresovat. Oni vědí, co se může stát a snaží se mne udržet ve stavu úsměvném, tak jak mne znají. K jinému pacientu by se takto asi nechovali. Ale zpět. Přijde sestřička a potřebuje podepsat nějaké prohlášení, že souhlasím s léčbou. Ptá se: "Vysvětlil Ti pan doktor, co a jak budou operovat?" - "Ne, neříkal nic, nevím, ale to je jedno, hlavně, že budu zase fit."- "Kdepak, to musíš vědět a podepsat." Inu, Dr. přichází zpět a opět něco říká, já zase nerozumím. Mám nějakou oblbovačku, kapačku i léky na bolest. Vážně nevím, co říkal. Toto se opakuje ještě několikrát. Připadám si jak blb. Najednou přichází můj pan primář, ke kterému chodím už pěknou řádku let. Holka, co to vyvádíš? Chvilku si povídáme, smějeme se, je nám dobře, ale i na jeho tváři vidím obavu. Přichází sestřička s formulářem a zda podepíšu, jinak nelze operovat. Koukám poprvé smutně, vrtím hlavou, ale nepodepíšu. Tu pan primář zvážní a proč nepodepíšu, přece jsem už zvládla nejednu válku s chorobou. A co má znamenat, že nevím, co bude operováno! Přiznám se, že pan doktor něco říkal, ale vůbec mu nerozumím, samá latinská slova, sem tam nějaké obyčejné srozumitelné, jen nevím, co vlastně chtěl. Jistě už víte, co mi říkal, ano, přesný postup, co a jak. Bohužel nejsem Dr., tak jsem ho prostě nechala vymluvit. Pan primář se zase usmívá, no, máš léky, tak dobře, chce vše vysvětlit sám, přerušuji ho, kdepak, raději nic neříkejte. Víte, mám raději, zlatou nevědomost, až po chci slyšet, co a jak bylo. To se už nemusíte bát. Tak tak. Sestřička ale stále trvá na podpisu, který nechci dát. Prosím Tě, proč? No proč, věc je naprosto banální, jednoduchá. Ležím, v levé ruce kapačka, pravá bezvládná. Tak jak? Děvenka se tak snaží, propisku do ruky vkládá, papír podstrkuje a já nic, ani čárečku. Tu se už naštve i pan Dr.,neb zdržuji a zahartusí: "Ženská, podepište a jedem!" Tu špitám: "Já bych ráda, ale jak mohu podepsat, když mám kapačku v levé ruce?" Tu celé osazenstvo zdravotníků zkoprní, neb si uvědomí, jak málo stačí ke komické situaci. Z pokoje se začne ozývat salva smíchu, až pacienti z ostatních pokojů vykukují, co se děje, neb jak je známo, rozruch v nemocnici znamená alarm. Sestřička se konečně dostává k mému škrabopisu, neb jinak nelze tento podpis nazvat. Chudinka, musela vykonat přímo cvičení, abych jí ho dala, mám totiž panickou hrůzu z jehel, no uvažte, mohla jsem se pohnout? Tak a jsem odvážena na sál. Sestřičky na cestu mávají, usmívají se. Jen já vidím, že jim do smíchu moc není. Jen se, děvenky moje, nebojte, já se vrátím. Však mám od jedné slíben větrníček. Ten přece nenechám propadnout. Tož pa pa pa ... příště!