Příběhy z ušáku - I v nemocnici může být veselo III

Zase ležím na pokoji po zákroku na Dráčka Ráčka a čekám na výsledky. Stále stejné, on vyhrává, já prohrávám! Jen se neboj, Já Ti to ještě natřu, to budeš koukat! Zatím spíš koukám já než on, neb se chichotá, jak mu spílám a tancuje si vesele dál. Při každém pokusu o vstaní z postýlky líbám matičku Zem. Nevybírám si ani, do jaké náruče spadnu, beru vše. Jak pan Dr. říká: "Nejsem vybíravá." Spolu se tomu smějeme. To je výhoda, když zdravotníčci jsou Vaši zákazníčci. Každý den jezdím v křesle pojízdném na sálek k vyšetření, ošetření.

Co tam se dozvím věciček, znám už skoro všechny domácí členy z vyprávění i zvířátka, co mají doma. Někdy i starosti, společně se je pak snažíme při mém "zkoumání" nějak vyřešit. Proč ne, přece něco si povídat můžeme a pokud by to mohlo pomoci, směle do boje. Jsem vždy láskyplně uložena do postýlky k odpočinku, než dostanu další dávku svého nápoje. Víte, stala jsem se Upírem. Vyžaduji dvě dávky tohoto moku před obědem do své krásné (zatím) žilky milé. Jen smlouvám o ceně vpichu, to víte, bojím bojím. A víte, co nejvíce slyším? Pohádku o Červené Karkulce. Pravděpodobně v žebříčku popularity je TOP.
Pak usínám. Mohla bych se dívat na televizi, ale nějak nechci. Nebo číst si, dcerka přinesla knížky, co mám ráda, ale inu při čtení jsem zjistila, že nějaká písmenka poskakují či je vůbec neznám! Nejdříve jsem si myslela, že se pletu, ale kdepak. Po xtém pokusu dopadám stejně, zkouším křížovky, ale ani tady nesklízím úspěch, dokonce je tak čistá jak byla, než jsem začala luštit! Tomu říkám výkladní skříně! Mám v záloze i osmisměrky, ale co kdybych dopadla stejně?

S obavou se vydávám na průzkum tajů, co se dozvím. Mám úspěch, raduji se, celou jednu zvládám za celý den! Stávám se Škrtalkou. Můj andělíček sestřička přichází nabacat polštářek, omýt moji boubelatost, učesat vlásky, popřát dobrou noc. Ráno si povídám s Dr., ne při vizitě, to ne, ale až pak na sálku, svěřuji se, co jsem zjistila. To víš, holka, vše chce svůj čas, dočkáš se, neboj. Jen výraz v jeho očích je nějak jiný, smutný. Trénuj a uvidíš. Tož škrtám vesele dál. Mám poslední návštěvu a ani netuším, jak vzácnou chvilku právě prožívám.Tu poslední s rodinou. Můj pobyt ve zdejší lokalitě ale končí, víc už nelze udělat, jsem přesměrována do krajské speciální péče. Cíl je onkologie. . Na památku dostávám plyšáka, čokoládky i košíček s ovocem a jednu velice důležitou radu. STRACH = NEPŘÍTEL. To ale já vím, proto neříkám pravé jméno, jen Dráček Ráček či chřipečka. Má zeštíhlená  boubelatost je  naložena na  lehátko, sestřičky i lékaři mávají, usmívají se. Já se vydávám dál, do dalšího boje, tentokrát v neznámém prostředí. Chudáčci, nemají ani páru, kdo že to vlastně přijede a kolik vrásek přibude na jejich obličeji. Tož vyrážíme a jedéééééééééééééééém ...

P. S. - Jen nikdo netuší, že bude převážen pacoš s mořskou nemocí  - Cha cha, jen já vím ...