Příběhy z ušáku - I v nemocnici může být veselo IV

Jsem zde, cesta proběhla poměrně dobře. Sic nějaký docela malý problémek byl, nu v mém případě  zcela zanedbatelný. Otvírají se dveře od sanitky a já poprvé spatřuji svůj "Nový dočasný domov."
Bohužel, paměť si opět zahrála a zrovna teď, kdy bych ráda měla výpadek, tak není. Dostávám studenou sprchu přímo od reality, název budí hrůzu. Hned si vzpomínám na radu - neznámo = strach = nepřítel. No počkej, budovo jedna, to uvidíš, kdo Tě poctil svojí pohublou boubelatostí! Jsem dovezena do čekárny, všude je cítit strach i obava.

Kam jsem se to proboha dostala? Co to je za zimu zde? Kdepak, vinno není ústřední topení, hřeje, ale to vyzařují pacienti, tedy pacoši. Hned je dělím na civil a župánky.To víte, přehled musím mít. Pan řidič odchází do ordinace předat moje papíry, tady končí jedna etapa a začíná druhá. Jsem usazena do křesla kolečkového a čekám, kdy si zase lehnu, udělám hají dadý. Musím ovšem vydržet více jak 30 minut, než se splní mé přání. Pošilhávám po lavici, ale stud nedovoluje přemístit mé tělíčko do stavu ležmo. Inu, taky bych mohla přistát přímo vedle vytoužené pryčny. Jsem tak vyčerpaná, jak jen je to vůbec možné. Už i sestřička byla upozorněna na můj zoufalej pokus přistát na linoleu, jen díky župánku stále sedím. Jsem dotlačena do ordinace, ani nevnímám kým, jen očka nalézají tu přenádhernou rovinu, ten krásný gaučíček, co se nalézá uprostřed čtyř stěn.

Jaká slast, nevím, jak se dostávám do polohy ležmo, ale jsem tam. Konečně začínám mít zdravou bílou barvičku, která doprovází moji osůbku už celý měsíc. No no, tak zlé to přeci nebylo, laškuje pan doktor s těma nejkrásnějšíma očima, co jsem za posledních několik dní viděla. Počte si obálku, kterou jsem přivezla, zkrabatí čelo, tak dobře, pustíme se do boje. Sestři, rovnou nahoru položit, dát napít, přikrýt, nechat spát. Jak já ho mám za slovíčka citelná hladící ráda. Inu ne ale vše jde tak hladce, ač jsem ve stavu mrákotném, stále něco vnímám. Třeba výtah, celý tmavě hnědý!

Tu blednu ještě více, sestra má obavu, abych se po cestě nějak nevypařila. Později jí říkám, že jsem nepřijela sama, ale s klaustrofobií. Rázem se dostávám do jiného vyzvedávadla zcela bílého, velkého prostorného. Ano, je to zdviž na papů, kontejner hamací. Tam se krásně vezeme a já už vím, že to bude můj osobní protekční prostředek. Nikdo jiný tam nesmí. Jen já a papů. Později zjišťuji, že i paní uklízečka využívá služeb tohoto zařízení. Liška jedna podšitá, nenápadně pak dělá, že ho vytírá. Mám výhled z postýlky přímo tam! Sleduji, hledím. Z okna vidím nádhernou stráň plnou stromů, tak krásných barevných jak dnes. Úchvatný výhled. Ale dnes se moc nekochám. Jsem moc moc unavená. Hajám, dadám, včeličku dostávám do sedýnky. Usínám. Jen jako z dálky slyším, už spí.      
Probouzím se zcela odpočatá, taky už je hodně hodin. Prospala jsem i oběd. Víte, nic se nestalo, zde sestřičky papáníčko schovávají a pak ohřívají v mikrovlnce. Já bych chtěla vyznamenat vynálezce postýlek, řád postýlky zlaté si určitě zaslouží. Už měsíc využívám její služby a ještě dlouho budu. Přichází paní doktorka, já jí říkám Leontýnka, neb jména si nepamatuji (přezdívka je něco, co z človíčka vyzařuje a světe div se, nezapomenu, jinak mám hlavu dočista děravou). Je milá, začínám si připadat jak prominentní pacoš, jsem prošmatlána, proklepána uložena. Vše zapsáno, zdokumentováno. Záhy přichází sestřička Sluníčko s jídelním lístkem, mohu si vybrat, co bych chtěla z nabídky. Připadám si jak v pohádce, slovo nemocnice vypouštím, nahrazuji sanatoriem. Dostávám léky na noční stolek, koukám, co to je? Přece medikamenty nosí andělíčci, tož co to? Kdepak, zde si každý bere své sám, časem si uvědomuji, jak je vše vymyšleno do posledního puntíku. Chceš se uzdravit, tak se snaž. Nebojte, máme kontrolu, to ano, ale hlavní je na pacoši, aby se naučil i v těžké chvilce spoléhat sám na sebe.Taky se dozvídám základní dobu mého pobytu, hrůůůůůůůůůůůůůza,  6 neděl!
Nějak si neuvědomuji, že jsem ležák, tedy padající ležák. Zase se mýlím a můj zdejší odpočinek bude o mnoho, mnoho delší. Vím, že budu mít dva sáčky upířího lektvaru každý den, projedu se sanitkou do centra, kde budu zmalována, na ozářky připravena i stále nadívanou kachnou každý den.

Tam se ale budou dít věci, a těch krásných příběhů, co se dozvím, tolik smíchu zažijeme, ač místo zrovna nebude ideální, ale co, smích přece léčí, to si pamatujme. Teď už víte, co bude následovat  a jakou strastiplnou cestou se musím vydat. Jdu spinkat, musím si odpočinout.  Dobrou noc.

P. S. - na pokoji ležím s paní myslivcovou, stáří asi 65 let, ale liška podšitá.