Příběhy z ušáku - I v nemocnici může být veselo V.

Jsem sama. Paní myslivcová byla propuštěna.Tolik smíchu tu bylo, teď jen ticho, klid. A těch informací, co bylo vyměněno! Jen prostředí rodina, recepty či les, byla pěkný kulihrášek. Však jsme měly jiné starosti, než je naše choroba.

Třeba kolik váží umělá kyčel či koleno, kolik si odečíst z váhy? Nebo jak učesat 3 vlasy na hlavě, aby bylo plno! Šatník - téma na dlouhou dobu. Uznejte, nelze vynechat nic, jen nás vyrušuje její jedna minuta ozářek a já mám 4 za celý den! Nuž ještě sálek, ale tam se dozvídám též mnoho informací, třeba jak pan primář jako kluk lezl k sousedům na hrušky, či jak správně připravit  rybu u vody, nebo proč je nutné jíst pacholíka rohlíkem a ne lžičkou. Tož to pokladnice, studnice bezedná. Ráda se dělím o získané vědomosti s paní lesní. Jen toho pacholíka nedostáváme. Bohužel jogurt ano, ovšem to bych měla rekord v běhu a při mém stavu? Nepapkám. Ale teď je pryč a já zůstávám na pokoji docela sama samotinká na dlouhý předlouhý čas. Sice mám přislíbeno přemístění na dvoják, ale prý počkáme, ten má stále otevřené dveře a je přímo naproti sesterně, kdežto můj pokojík hezky v růžku. Inu, co nadělám, prostě počkám.

Ani si neuvědomuji, že tento pokoj je poslední štace. Pak už nic, dočista nic, jen další volné místečko. A já se tam tak těšila, brrrrrrr. Teď mám jen rozptýlení v úterý, to přichází synek, neb chodí do vědecké knihovny, která v našem městě není a v neděli manžel s dcerkou či babičkou. Stále trvám, ať je na montáži, jinak proč tady, sem nedojede a pak ho budu potřebovat. Hezky necháme děti, ať se o sebe postarají, vždyť kluk odmaturoval a je na další škole, dcerce bude 13 let. Poslouchá, zůstává. V pondělí odjede, v pátek přijede. Je úterý a já se vítám se synkem, dostávám pusinku, kytičku a cos. Tento náš rituál byl několikrát spatřen očkem kolemjdoucích, ač jsem v růžku, přece mám naproti ee místnost. A zde asi byl začátek tohoto okamžiku. Jsem smutná a svěřuji se s problémkem, co mám. Inu, mamko, žádný problém. Jen počkej a uvidíš. Měl pravdu, jak jsem koukala. Přiváží křeslo pojízdné, jsem napěchována do župánku a ještě přikrývá moji pohublou maličkost dekou, abych nenastydla. Taková starost o mé zdraví. Vyrážíme a kam? Inu, ještě jsem ležák, sic v lepší kondici o jeden chlup, než jsem byla. Jsem vezena přes celou dlouhou chodbu, kde potkávám různé tváře, některé poznávám, jiné ne, neb málokdo si troufne přijít na můj pokoj. To víte, hrozba dvoják je dvoják a strach je strach.

Zastavujeme před ošetřovnou, kde se ozývá zvučný smích místních kouzelníčků. Synek zaklepe, vyjde andělíček a na dotaz, co si přeje, se jen mile usměje, a zda by mohl odvést moji maličkost dolů do knihovny, neb nemám co číst, o mém problému neví, neprozradila jsem. A prý mám špatnou barvu, tak kdyby to šlo, vyvezl by i ven vyvětrat, nadýchat čistého vzdoušku a zpět. Andělíček se šel poradit s Dr., ten vykoukne, pokyvuje, dobře, ale jen na chvilku, prý abych moc neofoukla. Vidím i jiné tváře, co nás doprovázejí pohledem. Jedeme. Za dobu, co jsem zde, už dokážu spolknout hnědou barvu výtahu, prostě hnědá je teplá a basta. Jsme dole, poprvé vidím tu nááááááááááádhernou almárku plnou knížeček. Jak zářím radostí. Mé knížečky jsou ale v horní poličce, kam ze sedu nemohu dosáhnout, synek to moc dobře ví, ale dostávám do klína vše, co uzná za vhodné, vždy koukne, kdo to napsal, stručný obsah a bum, cenzura hotova, kniha je vložena do mého klína.Ten rošťák si užívá svoji převahu, moc dobře ví, že toto číst nehodlám. Pak začínám smlouvat o jiné literatuře. Ale, ale, to bys ráda? Dostávám mlaskavou pusinku. Podumá, promne si svoji špičatou bradu a začíná vyměňovat své za mé čtivo. Vše sleduje místní osazenstvo župánků i návštěv. Konečně mám dost. Horu knížek. Jedeme ještě do vestibulu, kde se nachází automat s tlačítkem čokoláda, mám laskavé svolení vypít si tento mok venku na čerstvém vzdoušku. Opět pod dohledem župánků.

Začínám být unavena a jedeme zpět. Zase láskyplně jsem uložena do pelíšku a synek jde vrátit klíček od knihovny, který si vypůjčil. Líčí, jak procházka probíhala, ale že jsem unavená, tak hajám zpět v postýlce. Já jen slyším salvu smíchu, co se ozývá. Synek se vrací, vidí, že usínám, tak: Ahoj, mamko, zase v úterý.

 P.S.  A víte, proč byl ten smích? Inu na dotaz, zda by nechtěl vědět, jak se mám, odpověděl: "Rád bych, ale to asi neřeknete, a táta přijede až v neděli." Mile se šibalsky usmál, vychutnal si až do poslední chvilky moment překvapení a dodal: "Já jsem syn." Večer přišel na pokoj pan primář, celý usměvavý a zda vím tu novinu! Vyhrál dort  a domácího. Prý kousek dostanu. A víte proč? Inu, on přece věděl, že na návštěvu manžel jezdí jen v neděli, jinak syn, když jde v úterý do knihovny, jo, jo, výměna našich "informací" se mu vyplatila. Tak vyhrál sázku. A vlastně i já.