Příběhy z ušáku - Stůňu

Zrovinka včera jsem zažila panickou hrůzu. Ráno jsem byla v parku obejít rybníček, nasbírat pár hub do polévky, pokochat se přírodou a pozdravit miláčka volavku. Ne, že bych ji mohla hladit či krmit, kdepak, je plachá,        ale jak ji vidím, u srdíčka to zahřeje, očička prozáří a hned je krásný den. 

Jak vidíte, stačí maličkost. Bohužel, holka moje tam nebyla. Nevadí, uvidím ji zítra. Aspoň tak se utěšuji. Přece musím mít nějaký důvod ráno vstávat brzo, obejít rybník a pak šupky domů. Nepřiznám si, že jsem baba stará, klouby vržou, běda, změna počasí, to si užiju! A Dr. řekne, jo, s věkem se klouby opotřebujou, musíte cvičit, běhat, prostě být neustále v pohybu, jinak zakrníte.

Krásná vyhlídka. Proto každé ráno obcházím svoje "milované" kolečko, sic vržu, ale jdu, nuž někdy se valím či kolíbám. Žádná chůze modelky, ale kachny domácí spíše. Inu i divoké, to abych lépe zapadla a splynula s okolní přírodou. Jak se tak doma prohlížím, klíšťata jsou všude, mám jen pupence od komárů či jiné havěti. Přežila jsem, raduji se! Vše svědí, ruka otéká. Už vím, co to bylo, muchnička, potvora zlá, já mám na tohoto tvora alergii. Zase prášky, budu Růženka Šípková. Ruka je pěkně oteklá. Má kamarádka je zdravotní sestřička. Přišla na návštěvu, hned ví, kolik uhodilo. Prý, mazej k Dr! To zrovna, dostanu včeličku, pilule na recept, kupuju bez, cena stejná nebo podobná a výsledek bude 3 dny spánku s Dr. či bez! Tož aspoň ona znaleckým okem prohlíží, ale nějak se jí něco nezdá. Holka, nevím, ale vypadá to na zakouslého tvora, ne klíště, to bych neřekla, vypadá jinak.

Už teď mám strach, co to bude! Přišla druhá kamarádka, jsme 3 děvenky důchodkyně, ale ani jí se to nějak nezdá. To už byla použita optika, brýle, lupa. Já se potím, jsem na omdlení, co to mám, v hlavě probíhají snímky z televize, jak někdo má červy v hlavě, jinej tasemnici, no prostě děs. 

Došel taťka z práce a já hned ve dveřích celá zpocená, rozklepaná, oznamuju tu hroznou zprávu. Inu večeře počká, jde operovat, jak říká. Vzal si brýle, lupu a čelovku, aby lépe viděl. No jo, holka, je to tvor!   

Já, která má panickou hrůzu z jehel! Budu napichována! Ležím, slzičky roním, co kdyby. Mužíček si užívá, tvora vyndavá. Pomaloučku, jemně, s citem poškrábal mou ručku s "broučkem", hlavou kroutí: to jsem ještě neviděl.
Jistě si umíte představit tu hrůzu, co zažívám! Ukazuje, prý - se koukni, vidím jakýs černý flek, možná nožka, kdo ví.

Musím ale poznamenat, že moc toho necítím, taťulka je opatrný. Konečně hotovo. Vše venku. Ručka je potřena nějakou desinfekcí. Já ležím, raduji se z vyléčení, celá rozklepaná. Manžel se směje, holka, co sis to zase udělala!  Já? Nic přece! No víš, to nebyl brouček, ale niť ze svetru! Asi tě svědil ten pupínek vedle, cos rozškrábala, a právě v tomto momentě se uvolnil zmíněný chloupek a vodička ze škrábance ho přilepila!

Umíte si zajisté představit tu úlevu, co jsem pocítila, ale i stud, jak vyvádím! Ono to totiž doopravdy vypadalo jak brouček, jo představivost je krásná věc. Jedno vím jistě, Dr. by se smála a já bych si připadala jak blb. Tak to bylo poslední moje stonání.