Kouření, zvláště u žen, je v posledním čase dosti žhavé téma na diskusi. Sama jsem kuřačka, ale tajím to před ostatními, kouřívám výhradně daleko od města, ve kterém žiju - a taky samozřejmě za dveřmi domova. Cigareta v sevření ženských úst je přežitek - a to s ohledem na to, že kuřačky již nemusí používat cigaretu jako mimoslovní komunikační prostředek. Prostě, zdá se mi, že žena svůdná se cigaretou nestane svůdnější. My, ženy dneška, jsme vynalezly tolik mimojazykových gest pro dorozumívání se po stránce svůdnosti projevované mužům, že cigareta už v módě prostě není.

Ale ono by to šlo, jen se domnívám, že už je málo těch mondénních žen, kralujících v mužské společnosti, kterým cigareta přinejmenším sluší. Žena - mondéna s cigaretou: to vyžaduje pečlivou souhru elegance pohybů, gest doprovázejících kouření, vysílání pečlivě volených signálů k okolí (a to platí všeobecně, nejen tehdy, když se žena obrací k mužské společnosti), mnoho záleží na tom, aby, když už kouří, používala elegantní špičku na zasouvání cigaret coby šperk, umění sladit vůni tabáku se zvoleným parfémem pro daný okamžik, jakási „aktivní“ forma mlčení a ticha plného očekávání.

Přiznejme si my, kuřačky, ještě dnes tak přistupujeme ke škaredému zlozvyku kouření? Ne. Aspoň ne tolik, jako před mnoha lety. Je jasné, že bychom pod drobnohledem hledaly něco alespoň maličko kladného. Snad bych jen zmínila, že jsem  se dopídila pod oním drobnohledem, hledajíc „kladňoučkou parádičku“ k tomu, že kouření, pravidelné, dodává někdy ženám jakousi nepopsatelnou glazuru hlasu - a opravdu, najdou se mezi námi kuřačkami takové, kterým ono charakteristické zabarvení hlasu může v jistých případech trochu slušet. Vzpomeňme na Marlene Diettrichovou, na Annie Girardotovou, na Edith Piaf a další. S gesty s cigaretou právě v oné šperkované špičce byla u nás mistryní třeba Adina Mandlová.

Dnes se má za to, že cigareta ženu spíše zohyzďuje, je samozřejmě netolerovatelné kouření v kojení a těhotenství a tím až posledním případem je uvádět neomluvitelný příklad pro děti.

Tohle mne vždycky napadne, když si zapaluji cigaretu. Snažím se kouřit pomalu, dopřála jsem si onen šperk - drahou dámskou špičku na cigarety, ráda se ke kouření hezky oblékám: to všechno taky proto, abych nekouřila jednu za druhou.

Milé čtenářky, já jsem prostě nostalgická kuřačka, přežitek, skoro samo místo v pomyslném popelníku. Moje učitelka českého jazyka taky kouřila, měla na prsteníčku takový velký objemný, hladce oválný prsten, který (když byl otočen dolů) masíroval stresové body na dlani a tak uklidňoval, než se naplnil jeho jediný účel, když se z něj po přeotočení nahoru do prostoru a stažení hlaďounkého oválku stával popelníček, který posloužil akorát tak pro jednu cigaretu, byla-li chuť na ni nepřekonatelná.

Mohla bych psát ještě, ale já házím ručník do ringu, třebaže se pravděpodobně v jiné souvislosti o kouření se v jiném článku pro vás zase zmíním. Zajímalo by mne, jak to vidíte vy, mé internetové protějšky...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10