Profesor matematiky

A nemýlily jsme se. Přišel nový matikář. Mladý, celkem pohledný a hlavně zapálený pro svou matematiku a fyziku. Naše škola byla první, kam po ukončení studia nastoupil. Nepochopil, jak je možné, že něco tak úžasného, jako je matematika nás opravdu nebere a rozhodl se, že ten zájem o ni z nás vydoluje, i kdyby nás měl zabít. Poradily jsme mu sice, že o dvě ulice dál je stavení průmyslovka, a tam chodí skoro samí chlapci, u těch by jistě získal větší zájem a úctu. U nás se toho jakživ nedočká. Ale pan profesor nedbal našich rad a prohlásil, že nás tuto krásnou vědu chtěl učit za odměnu, ale nedá se nic dělat, bude nás učit za trest.

A tak byl vyhlášen boj. On měl moc, my sílu davu. On nás začal nenávidět, my jeho taky.

Pochopil, že špatné známky vrhají negativní světlo i na něho, a kdyby nás všechny nechal propadnout, tak by měl co vysvětlovat vedení školy. Tak nám sázel čtyřky, ale to zase nevadilo nám. Zejména několik z nás měl obzvlášť v oblibě. Patřila jsem mezi vyvolené. Většinu jeho hodin jsem totiž trávila postáváním na chodbě. On totiž pan profesor, jen co vlezl do třídy, prohlásil, že se na mě nemůže ani dívat, ať teda vypadnu z jeho hodiny matematiky - jak ráda!

Jen jednou jsem zase tak postávala za dveřmi učebny a šla kolem naše paní zástupkyně ředitelky. Tu jsem měla docela v oblibě, měla nás na češtinu a ta mi šla dobře. A navíc jsem i ráda četla, takže jsem to u ní měla dobré. Teď mě viděla a ptala se, co dělám na chodbě. Postěžovala jsem si, že mě pan profesor vyhodil, protože mě nemá rád. "A chtěla byste dovnitř, Martino?" ptala se soucitně.
"Moc," škytla jsem plačtivě. Paní profesorka otevřela dveře učebny a oslovila matikáře: "Pane kolego, vemte jí zpátky, ona už bude hodná!"    
"No ta určitě," procedil pan profesor, ale zástupkyni pochopitelně vyhověl. Jen co se za ní zavřely dveře, vyvolal mě k tabuli.
"Vemte si sešit a  pojďte sem," rozkázal. "Já nemám sešit," hlásila jsem. "No vidíte, zapomněla jste si sešit a ani jste se neomluvila, píši si poznámku," radoval se pan profesor. "Já jsem si ho nezapomněla, já jsem si ho ještě nezavedla," hájila jsem se. "Myslela jsem si, že když jsem skoro pořád na chodbě, že ho ani nebudu potřebovat."  Pan profesor obrátil oči v sloup a pravil, že každé ráno, když zjistí, že učí v naší třídě, tak zvrací. "My taky," chlácholily jsme ho.

A tak to šlo celé téměř čtyři roky.

Ve čtvrťáku nám už na studium matematiky opravdu nezbýval čas. Musely jsme se drtit hlavně češtinu, ruštinu, účetnictví a ekonomiku. Z těchto předmětů jsme maturovaly. Ale abychom byly k maturitě připuštěny, musely jsme z matiky aspoň prolézt.

To poslední  pololetí jsem byla obzvlášť úspěšná. Jinou známku než pětku jsem u pana profesora neměla. Zavolal si mě do kabinetu na přezkoušení. "Je to čistá pětka, ale nebudu vás zkoušet, radši, dám vám čtyřku z milosti, protože tak mám naději, že odmaturujete a já už vás nikdy v životě neuvidím."
Slíbila jsem, že udělám pro to všechno a svůj slib dodržela.

Od naší maturity uběhlo už 26 let a já matikáře už opravdu nikdy nepotkala. Ale přeji mu hodně štěstí a hlavně samé nadané studenty na matematiku.

Tento profesor nás měl i na tělocvik, ale to už je jiný příběh...

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz