Když nám naši páni politici 1. ledna 1993 rozdělili Československo, nadělali běžným lidem ale i firmám a podnikům nemalé starosti. Zatím bezproblémové vztahy začaly být komplikované a zboží, které se předtím normálně převáželo z Česka na Slovensko a naopak teď už chodilo přes hranice, a tedy muselo být podle zákona procleno. A že ho bylo dost, to snad nemusím nikomu říkat.

V té době jsem pracovala ve firmě, která nakupovala náhradní díly stejně nebo možná i více v Čechách než na Slovensku a bez nich prostě nebyl chod firmy možný. Jenže nikdo ze zaměstnanců neměl s celním odbavením a s tím spojeným "papírováním" žádné zkušenosti, ba málokdo věděl, co je celní deklarace a věci s tím související.

Tak začaly vznikat kurzy, kde se to všechno dalo naučit. No a protože jsem na našem oddělení fungovala jako "děvče pro všechno", můžete třikrát hádat, koho na ten kurz vyslali.

A tak mi začal šestitýdenní kolotoč. Od pondělí do čtvrtka jsem normálně pracovala ve firmě v Liptovském Mikuláši a v pátek ráno jsem nastoupila na rychlík, který mě zavezl do Bratislavy. Od pátku odpoledne až do večera jsme měli přednášky, které pokračovaly v sobotu dvoufázově, tzn. od rána do oběda a po asi hodinové přestávce na oběd zas až do večera a v neděli před obědem znovu. Jen co jsme se stihli naobědvat, už jsem spěchala na nádraží, abych chytila co nejbližší rychlík domů.

Z Liptovského Mikuláše se mnou cestovala ještě jedna slečna - Janka - z jiné firmy a tak nám cesta utíkala vždy celkem rychle. Dokonce jsme si pomáhaly, když některá něčemu, co jsme se právě učili, nerozuměla.

Bylo to náročné, ale bylo i veselo, vždyť jsme se tam sešli z různých koutů Slovenska. Přednášky i ubytování jsme měli na Kramároch v lékařském internátě. Bydleli jsme v buňkách, které sestávaly ze dvou dvoulůžkových pokojů spojených malou chodbičkou s WC a koupelnou. Já jsem byla na pokoji s jednou mladou paní z Banské Bystrice a Janka zas s paní ze Štúrova. Všechny čtyři jsme se rychle skamarádily.

Hned na první přednášce mi padl do oka jeden pán. Měla jsem pocit, že ho znám, ale nevěděla jsem odkud. Byl tam s partou dalších dvou pánů a jedné paní. Z jejich řeči jsem zjistila, že jsou buď z Trnavy, nebo její blízkého okolí, protože jsem také rozená Trnavčanka a to naše nářečí je nezaměnitelné. Dlouho jsem neváhala a dala se s nimi do řeči.

Když jsem jim řekla, že jsem krajanka a navzájem jsme se představili, bylo mi všechno jasné. Moje tušení mě nezklamalo a to, že jsem toho pána nedokázala hned zařadit, způsobila jeho nadváha. Zatímco já jsem ho před lety znala jako štíhlého mladého muže, teď to byl pupkatý pán v letech (nakonec vždyť roky nám přibyly všem). Byl to bývalý prvoligový fotbalový brankář Trnavy a já jako skalní fanoušek jsem za mlada chodila nejen na zápasy, ale i na tréninky. Jenže pak jsem se vdala, odešla jsem na dlouhá léta z Trnavy a on také později působil v různých jiných klubech. Mimo jiné chytal i za Slávii Praha. Pak se zranil natolik, že musel s fotbalem skončit a zaměstnal se v jedné trnavské firmě, která ho (i jeho kolegy) vyslala na rekvalifikační kurz.

Naše dívčí parta se tedy rozrostla o další ženu a tři chlapy. Od té doby jsme všechny volné chvíle trávili spolu ať už venku nebo v některém z našich pokojů.

Jeden z chlapů bydlel v Modre a vždy přivezl do Bratislavy dobré vínko. Samozřejmě, že se to rozkřiklo a do party přibyli další dva chlapi.

Donesené víno bylo vždy v pátek rozděleno - dvě láhve na pátek večer a dvě na sobotu večer. Musím ale popravdě přiznat, že většinou už v pátek zmizelo i to sobotní. Společné večery bývaly veselé, ze začátku jsme se sice snažili bavit se o tom, co nám přes den přednášejí, ale většinou jsme na "práci" nemysleli a velmi dobře jsme se bavili. Náš kurz probíhal v dubnu a na jeden týden ho přerušily velikonoční svátky. No a tyto svátky jsme s manželem a synem plánovali strávit v Trnavě. Jedním z důvodů bylo, že moje o sedm let mladší sestra, která už dříve úspěšně vystudovala vysokou školu a nyní již pracovala, si (podle rodičů) konečně našla vážnou známost, o které jsme sice už slyšeli, ale zatím jsme kandidáta na nadějného švagra neznali. Jelikož jejich vztah byl na dobré cestě k sňatku, sestra nám ho chtěla představit.

Byli jsme pozváni do jedné z trnavských restaurací na večeři. Sestra nám představila svého budoucího manžela a nám se hned na první pohled zalíbil. Při dobré večeři jsme povídali o všem možném, příliš jsme se ho nevyptávali, to by bylo na první setkání neslušné, a náš budoucí švagr více poslouchal, jak mluvil. Ani se nedivím, protože my dvě se sestrou jsme chlapy skoro nepustily ke slovu. Mezi jiným se mě sestra ptala, jak zvládám práci i kurz, jestli nejsem moc unavená, jak zvládají chlapi za mé nepřítomnosti domácnost...

Tady jsem měla dojem, že nastávající švagr maličko zpozorněl, ale neptal se na nic, jen poslouchal. No a já jsem vyprávěla, jaká dobrá parta se tam sešla, jak si krátíme čas po přednáškách, kolik se nasmějeme a že nám tam je vlastně spolu velmi dobře a bude nám po sobě smutno, až kurz skončí. Samozřejmě jsem zmínila i to, že jsem se skamarádila s bývalým fotbalovým brankářem a jeho kolegy. Pozdě večer jsme se rozešli s tím, že nám do rodiny přibude sympatický mladý muž a hlavně můj manžel se těšil na nového švagra. Pak jsme se už neviděli a my jsme se v pondělí vrátili do Liptovského Mikuláše, aby po svátcích začal běžný pracovní kolotoč.

Když jsem v nejbližší pátek přicestovala do Bratislavy, už mě Trnavčania čekali a hned mě nasměrovali k nim na pokoj. A začal křížový výslech:

„Kde jsi byla přes Velikonoce?“

„U koho jsi bydlela?“

„S kým ses setkala?“

Nechápala jsem, ale pravdivě jsem odpověděla na všechny jejich otázky. Poslední otázka mě však překvapila:

"Ty jsi Zuzčina sestra?" Odkud vědí, že moje sestra se jmenuje Zuzka? Ptala jsem se v duchu.

"No ty jsi tomu dala!!!“

„My v práci povídáme, jaký náročný je ten kurz, jak se po večerech a do hluboké noci musíme "drtit", protože nás zkoušejí, nemáme čas jít ani na pivo, jak strašně jsme unavení a podobně a ty nás během pár minut prozradíš."

Stále jsem nechápala, jak moje sestra, Velikonoce, kurz a vše ostatní spolu souvisí. Nakonec se za všeobecného smíchu všechno vysvětlilo, když mi řekli, že ti čtyři jsou kolegové mého nadějného švagra a fotbalista s ním dokonce sedí v jedné kanceláři.

Tak jsem nechtěně a nic netušíc vyzradila "velké tajemství“.

Dodám už jen, že jsme všichni z party úspěšně zvládli závěrečné zkoušky a stali se z nás celní deklaranti. Moje sestra se vdala a žije už skoro 20 let ve šťastném manželství.

S kolegy z kurzu se seznámil i můj manžel, dokonce později chodil se švagrem a jeho kolegou - brankářem hrávat fotbal.

Vidíte, svět je malý a přestože si myslíte, že lidé z různých koutů republiky se nemohou znát - POZOR NA JAZYK. Nikdy totiž nevíte, jaké tajemství můžete prozradit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10