První tankování benzinu

Naše první a nejstarší vnučka Klára se po rodičích jmenuje Stojanová. Protože rodiče ji všude vozili autem, proto od svého útlého mládí chtěla mít vlastní řidičský průkaz, aby pak rodiče mohla zase ona vozit. Ke svým osmnáctým narozeninám jako dárek od rodičů dostala zaplacenou autoškolu, čímž se ji splnilo její dlouhodobé přání.

V jednom roce úspěšně absolvovala gymnázium a také autoškolu. Došla se pochlubit pěkným vysvědčením a ukázala nám také čerstvě získaný řidičský průkaz. Její první začátky za volantem byly jízdy na kratší vzdálenost, ponejvíce jezdila za dědou a babičkou do okolních obcí, kde bydleli. Tyto cesty obyčejně absolvovala s některým z rodičů, pro případ nějaké poruchy na automobilu nebo snad i případnému defektu.

Postupem času a za účinné pomoci svých rodičů se velmi rychle zdokonalovala v bezpečné jízdě, a tak rodiče se rozhodli, že je již schopná jezdit bez doprovodu. Až do této doby, co se týkalo provozu auta, zajišťoval některý z rodičů vše nutné pro bezpečný provoz, tj. drobnou údržbu, odstraňování závad, mytí a tankování pohonných hmot. O tyto věci se nikdy Klárka nezajímala, jelikož si myslela, že to není podstatné pro její řidičské umění, že to vždy zařídí rodičové. Ale opak byl pravdou, mýlila se. Jednou, když dojela k nám na návštěvu se pochlubit, že již jezdí bez doprovodu rodičů, si ani ve snu nemyslela, co ji bude čekat při odjezdu. Přišla k autu a zjistila, že zadní kolo je prázdné a měla velké podezření, že jej píchla při jízdě.

A co teď, „babo raď“. Jak to kolo mám vyměnit, když  ani nevím, kde je rezerva, povzdychla si Klárka. Řešení se našlo. Soused, který je vyučen automechanikem, provedl výměnu kola ke spokojenosti všech přihlížejících diváků, Klárka tuto výměnu bedlivě sledovala a v závěru sděluje, že je to vlastně jednoduché, když to dělá odborník. Opět byla o zkušenost chytřejší a domnívala se, že již nic zajímavého ji nemůže při řízení auta potkat. Opět se mýlila. Jednou, když s námi jela na výlet na hrad Buchlov, v polovině cesty si všimla, že jí bliká kontrolka, že dochází benzin. U první čerpací stanice zastavila s tím, že doplní nádrž.

Otec jí na cestu dal CCS kartu. Na benzinové stanici zastavuje u stojanu č.1. Bezpečně natankovala plnou nádrž, to měla již odkoukané, když jezdila s rodiči. Vzala kartu a šla natankovaný benzin zaplatit. Odjíždíme, ale já vidím ve tváři, že Klárka stále na něco myslí, něco jí stále vrtá hlavou. Opatrně jsem se zeptala, jaký měla problém při placení benzinu. Klárka mně sděluje: „Babi, když jsem mu dala kartu na benzin, na monitoru počítače se objevil nápis STOJAN. Jak mohla obsluha a hlavně počítač vědět, že jsem Stojanová?“ Když  to uslyšel děda, začal se smát a ani já, ani Klárka nevěděla příčinu dědova smíchu. Protože děda nechtěl Klárku urazit, opatrně se jí zeptal, zda u nápisu stojan nebyla náhodou číslice 1, protože z tohoto místa jsme tankovali benzin.

Zasmála se pak ona, že ji to mohlo napadnout. Jinak v současné době je již skvělá řidička, která dodržuje všechna pravidla silničního provozu a ovládá i odstranění drobných poruch. Své řidičské umění si zdokonalovala častými jízdami do Ostravy, kde studovala a zdárně ukončila vysokou školu. Když jsem tento článek dala přečíst dceři Heleně, matce Klárky, vzpomínala na své řidičské začátky a konstatovala, že by tento článek mohl být klidně i o její osobě, protože podobné problémy v začátcích samostatných jízd, měla i ona. V duchu si říkala, že jablko nepadlo daleko od stromu.