Rehabilitace

„Bolí mě koleno i šlachy. Tak snad můžu chodit zároveň na obojí?“ ptala jsem se. Zdravotnictví tak ušetří. Mám chodit na vířivou koupel na koleno, a posléze na stejnou koupel na achilovku na stejné noze?

„Kdepak, to by nám zdravotní pojišťovna nezaplatila,“ řekl mi primář rehabilitačního oddělení.

„Ale já hledám práci. Mám nyní čas. Až práci najdu, nemůžu být hned nemocná a nechodit do zaměstnání,“ argumentovala jsem, ale mé argumenty vyšly vniveč. Musela jsem si zkrátka vybrat.

„Co vás víc bolí?“ ptal se mě lékař.

„Obojí mě bolí zhruba stejně,“ byla jsem tvrdohlavá.

„Tak čím začneme?“

„Třeba kolenem,“ ustoupila jsem.

A tak jsem začala chodit na rehabilitaci s bolavým kolenem. A protože jsme Češi, nebylo to jednoduché. Hned první den zmizely jednomu pacientovi boty, které si nechal v čekárně, protože neměl visací zámek na skříňku. Druhý den zmizela jiné pacientce kabelka, kterou sice měla zamčenou ve skříňce, tu ale někdo vypáčil. Mně samotné naštěstí nezmizelo nic. Ve skříňce jsem měla zamčenu pouze bundu, protože bydlím hned naproti polikliniky. Tak jsem chodila již v cvičebním.

Po dvou týdnech jsem s radostí zjistila, že rehabilitace zabrala a koleno již nebolí.

„Tak začneme s achilovkami,“ oznámil mi primář a byly mi vypsány procedury. Po dvou dnech jsem ale našla vytouženou práci, a musela jsem na polikliniku znovu.

Nakonec jsem docházela na rehabilitace pouze při odpoledních směnách, ráno, před prací. A při ranní směně mi procedury propadaly. Jako čerstvě zaměstnaná jsem si nedovolila ten luxus zůstat doma.

Mimo těch procedur, které jsem měla již na koleno, jsem měla také tzv. šlapací bazénky.

Kdo je nezná, spočívají v přešlapování střídavě v teplé a studené vodě. Po zhruba deseti minutách procedura končí.

Tak jsem tak jednou přišla na proceduru, kde již přešlapoval starší muž. Vaniček bylo víc, a jak mě rehabilitační sestra vyzvala, proceduru jsem mohla začít i bez ní a sama si ji i ukončit. V tu chvíli tu právě sestra nebyla. A tak jsem si napustila dvě vaničky a začala v nich přešlapovat. Stařeček vedle byl celý zpocený a unavený. Chvilkami jsem se obávala o jeho zdraví. Připadal mi, jako by kráčel na nějakou vysokou horu.

V tu chvíli se odněkud vrátila rehabilitační sestra. Pozdravila jsem, sestra vzhlédla od papírů, které nesla, sepjala ruce a promluvila ke staříkovi: „Pane Okurko, co tu ještě děláte?“

„Šlapu, jak jste řekla,“ odpověděl zadýchaný stařec.

„Ale vy jste přišel, jsou to už asi dvě hodiny,“ divila se sestřička a mně najednou došlo, z čeho je stařec tak schvácený. On totiž našlapal skutečně už pár kilometrů ve vaničkách, v nichž už byla voda stejně ledová.

„Ale vy jste mi neřekla, že je už konec,“ řekl smutně stařík a vysmrkal se do kapesníku. „A já tu asi dostal z té vody rýmu.“

„Ten konec byl už nejméně před hodinou a půl,“ poznamenala sestra a cpala starce k východu.

Jak jsem si všimla, tak pan Okurka na další rehabilitaci nebyl. Nejspíš léčil doma nastuzení, které ve vaničkách utrpěl.

Další dva týdny jsem běhala na rehabilitaci, z ní pak do práce. A výsledek? Koleno opět začalo bolet.

Po měsíci mohu konstatovat: Bolí mě opět koleno i Achillovy šlachy. Ale nic mi nebylo na rehabilitaci ukradeno, ani jsem se nenachladila. Tak mám vlastně štěstí…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10