Tonda a jeho tajemná záchrana

Bylo to na konci zimy, tehdy byl led na rybníce už tenký, když tu několik dětí bruslilo.

Vracel jsem se od mámy domů. Cestu jsem si krátil právě kolem rybníka. Byl jsem v ten pravý okamžik na tomto místě. Led se totiž pod jedním z kluků prolomil a kluk zmizel v průrvě pod hladinou. Ostatní děti začaly křičet. Neváhal jsem, skočil i v oblečení do rybníka a po chvilce jsem promrzlého klučinu vytáhl ven. Bylo to trochu komplikovanější, než jak to popisuji. Oblečení nasáklé ledovou vodou mě totiž táhlo ke dnu a zima ochromovala mé svaly. Nakonec jsem to ale dokázal. Nechápal jsem, když ihned po vytáhnutí kluka na břeh se kolem objevilo několik zvědavých diváků. Ani jeden mi ovšem nepomohl. Všichni ti zvědavci jen zírali, jak ho táhnu a zmožený zimou i fyzickým výkonem klesám vedle toho malého kluka. Někdo z nich ale zavolal záchranku. Převezli nás oba do nemocnice. Jen jsme pořádně prochladli. Chtěli si nás nechat v nemocnici přes noc. Já ale oponoval, že musím druhý den do práce. Musel jsem ještě podepsat protokol, protože vše hlásili policii.

Pak mi přišli rodiče toho kluka osobně poděkovat. „Neděkujte, to by snad udělal každý,“ řekl jsem. Opravdu jsem si myslel, že jsem neudělal nic tak zázračného, aby mi museli děkovat. Hlavně, že byl kluk v pořádku.

Vše ale někdo oznámil v mém zaměstnání a já dostal odměnu od zaměstnavatele. Byl jsem najednou hrdina, a to jsem nikdy v práci nijak nevybočoval a spousta lidí mě ani neznala.

Tehdy se mnou pracoval Tonda. Tonda nebyl zrovna šikovný. Nastoupil na jaře a nikdo ho po zkušební době nepropustil, a tak byl v zaměstnání jen trpěn do dalšího jara. Na co sáhl, to zpravidla zkazil. Loudal se s prací, často se vychloubal a k odborným pracím ho raději nikdo nepouštěl. A tak byl Tonda využíván jen pro lehké pomocné práce, a i u těch spíše překážel. Když jsem dostal tehdy odměnu, zdálo se, že každý mi ji přeje. Jen Tonda si myslel, že to přehánějí.

„To by přece udělal každý?“ podotýkal.

„Každý snad, ale udělal to právě on,“ reagovali ostatní.

Nedlouho na to končila Tondovi pracovní smlouva. Všichni jsme se těšili, že se nám uleví. Tonda mezi námi strávil rok života, nikdo z nás mu nic zlého nepřál. Do naší dílny se ale nehodil. Tonda měl už oznámeno vedoucím, že se s ním do budoucna nepočítá a aby se proto poohlédl po jiné práci.

Jednoho dne ovšem uprostřed směny přišla do naší firmy neznámá žena, která se pídila po našem nadřízeném. Od něj jsme se pak dozvěděli, že přišla vedoucímu poděkovat za záchranu dítěte jeho podřízeným. Oním zachráncem jejího potomka měl být právě náš nešikovný Tonda. Skočil prý pro jejího malého syna, když vběhl pod kola autobusu, a tím mu zachránil život.

Překvapeně jsme se dívali všichni na Tondu. Kdyby toho kluka snad pod kola strčil, bylo to víc pravděpodobné, než že ho zachránil a sám přitom riskoval život. Tonda stoupl v našich očích. Byl to najednou hrdina. Dokonce se zvažovalo, jestli by mu firma přece jenom neměla dát do budoucna šanci a prodloužit mu alespoň o další rok pracovní smlouvu. A to až do chvíle, kdy někdo z vedení viděl právě Toníka, jak jde s paní, která děkovala za syna, po ulici. Ti dva se měli náramně k sobě.  A tak se pustili do zjišťování, kdo je ona žena a jestli má vůbec syna. Paní byla bezdětná a byla to Tondova známá. Tonda jednoduše vytušil, že když udělá, nebo „jako“ udělá záslužný čin, firma ho také ohodnotí a možná mu to i prodlouží smlouvu. Odměna se hodí vždycky. A tak si vymyslel onen podvod, který naštěstí praskl dřív, než mu vypršela první pracovní smlouva. K jejímu prodloužení tak nedošlo, a ještě Tonda odcházel z firmy s ostudou.

Doufám, že se poučil a k podvodu se už nikdy neuchýlil.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10