Rybízové víno

Seznámili jsme se v říjnu. Pavel byl sám už několik let a mně manžel zemřel před pěti lety. Měla jsem sice jeden vztah předtím, než jsem Pavla poznala, byl to ale vyžírka a alkoholik. Takže náš vztah skončil stejně rychle, jako začal.

S Pavlem jsem si rozuměla. Vánoce jsme strávili na dovolené. Já měla předem zaplacený pobyt na Tenerife, kam jsem se chystala se sestrou. Opustil ji manžel a ona prožívala slzavé období, a tak jsme si obě chtěly vyčistit hlavu, zahřát se a celkově si odpočinout od běžných lidských starostí. Ale sestra také poznala novou lásku, a tak chtěla vánoční svátky strávit s novým partnerem. To se mi hodilo. Pavel nic nenamítal, když si sestřin pobyt odkoupil. Dovolená byla skvělá. Kdo by ale něco namítal proti pobytu v moderním čtyřhvězdičkovém hotelu s bazénem nedaleko pláže a centra? Asi nikdo. Silvestr jsme měli strávit už u nás, přesněji u Pavla. Postavil si hlavu, že nechce trávit konec roku v mém malém bytě, když ho můžeme strávit v jeho velkém. Mně tak odpadne část starostí s přípravou pohoštění a nebudeme sami, protože přijet k němu měly také jeho dvě dcery, starší se svým manželem, mladší s přítelem a malým synem. A tak jsem se podřídila.

„Přijedeš pro mě?“ zeptala jsem se.

Nebydleli jsme ve stejném městě. Dělilo nás zhruba čtyřicet kilometrů. Když jsem k Pavlovi jezdila na návštěvu, většinou pro mě přijel domů, nebo jsem přijela vlakem na nádraží, a abych nemusela pokračovat autobusem zhruba osm kilometrů až do městečka, kde Pavel žije, přijel autem pro mě alespoň na nádraží. On ke mně jezdil zásadně autem. Pavel souhlasil, že mě vyzvedne na nádraží.

„Na nádraží? Chci něco vzít na pohoštění, malému ještě k Vánocům,“ posteskla jsem si. Skutečně jsem měla pro jeho vnoučka Martínka velkého plyšáka a pěkné autíčko. Pavel ale argumentoval, že on sám chce přichystat velkolepé pohoštění a já nemusím nic brát.

„Pochop, lásko, holky přijedou už 30. prosince. Chci tady být s nimi, užít si vnoučka. Přijedu na nádraží, to zvládneš,“ řekl.

Já za Pavlem jela až na Silvestra, protože jsem ještě třicátého musela být v práci. Doma jsem nachystala zbytek cukroví, jednohubky, obložené mísy a další dobroty do plastových boxů a uložila do velké krosny na záda. Používala jsem ji teď velmi často. Pro přepravu k Pavlovi byla ideální.

Dorazila jsem na malé, důvěrně známé nádraží. Pavel tu ještě nebyl. Byla jsem zvyklá, že Pavel chodí všude na poslední chvíli, nebo malinko pozdě. Během naší známosti nepřišel nikdy včas. Bylo to předmětem našich prvotních neshod, a pak jsem si už zvykla. Překvapilo mě, že nádraží je poslední den v roce úplně prázdné. Ti, co někam cestovali, to udělali asi už včera, nebo brzy ráno. Teď v odpoledních hodinách tu nikdo, mimo stařičkého výpravčího, nebyl. I pokladny byly zavřeny s připomínkou, že jízdenku zakoupíte ve vlaku. Položila jsem krosnu na dřevěnou lavici. Chvilku jsem postávala, pak jsem si sedla. Uběhlo dvacet minut, a Pavel tu stále nebyl. Výpravčí se podíval mým směrem a já sklopila zrak. Připadala jsem si nepatřičně, s krosnou v poslední den roku sama na nádraží. A ten, za kterým jsem jela, tady nebyl. Po další čtvrthodině jsem zjistila, že mi ujel poslední autobus, který by mě ten den mohl za Pavlem odvézt. Zkusila jsem mu zavolat. Měl vypnutý telefon.

Zbývalo počkat, nebo snad jít k Pavlovi pěšky? Byla tu ještě možnost vrátit se domů. Začala jsem si vyhledávat zpáteční spoj. Ruce se mi třásly a na obrazovku mobilního telefonu ukápla slza.

„No tak, slečinko, je konec roku, ne konec světa,“ poplácal mě starý výpravčí po rameni. Ani jsem si nevšimla, že stojí už tak blízko mě. Podal mi mlčky papírový kapesník. Vzala jsem si ho a poděkovala.

„Kampak máte namířeno?“

„Měla jsem jet za přítelem. Ten ale pro mě nepřijel,“ řekla jsem po pravdě.

„No tak mu zavolejte. Třeba se mu něco stalo? Nebo se opil dřív, než přišla půlnoc,“ chtěl ulehčit nastalou situaci výpravčí.

„Má vypnutý telefon.“

„No tak to byste byla hloupá, kdybyste za ním dolézala. Takový člověk nestojí za slzy, ani za bolest u srdíčka.“

„Jenže mně nic nejede už ani domů.“ Štkala jsem a proklínala Silvestr. Proč právě dnes vynechal vlak? Být Silvestr v létě, mohla bych jít ven, bylo by světlo a i mně by se lépe snášela nastalá situace.

„No, tak to vypadá, že letošního Silvestra strávíme spolu,“ řekl výpravčí. „Nedívejte se tak na mě. Nejsem žádný úchyl. Mám službu až do rána, musím tu být. A vám nic nezbývá, než tu být se mnou. Však nám nebude tak zle, pojďte.“

Zavedl mě do malého služebního kamrlíku.

„Neměl bych sem sice nikoho brát, dnes ale kontrola jistě nepřijde,“ řekl a usadil mě do křesílka. Zaujal mě malý vánoční stromeček v rohu místnosti. Byly pod ním balíčky ve vánočním balicím papíru, dosud nerozbalené.

„To nejsou atrapy, jak byste si mohla myslet,“ řekl. „Co mi zemřela žena, jsem sám, a tak beru s radostí vánoční i silvestrovské směny. Aspoň mi to nepřipadá tak líto. A toto jsou dárky od kolegů. Je tam i pár balíčků od nějakých cestujících, kteří vědí, že jsem sám. Děti jsme neměli, má žena je nemohla mít. No tak vidíte, alespoň si můžu dárky s někým rozbalit.“ Pan výpravčí se usmál a mně ho bylo náhle líto. Jsem sice s největší pravděpodobností opět sama, mám ale život před sebou. Já se ještě můžu dočkat toho, že mě bude mít někdo rád. Možná, že ještě s někým budu sedět u stromečku a rozbalovat dárečky, a nebude to jen stařičký pan výpravčí.

„Uděláme si krásného Silvestra,“ usmála jsem se na pána. Vlastně jsem ho už viděla. Když jsem naposledy jela za Pavlem vlakem, měl také směnu. To bylo venku ještě teplo, on ale s obavou odnášel muškáty z venkovní zídky do bezpečí. Nosil je do nádražní místnosti, aby jim mráz, až přijde, neublížil.  

Muž vstal a hledal něco v šuplíku.

„Měl jsem tu někde nějaké sušenky, ať tu samotu zajíme,“ řekl.

„Nechte sušenky sušenkami, já tu mám hotový arzenál!“

Vybalila jsem z krosny zbytky cukroví, obložené mísy, bagety, které jsem pekla v noci, jednohubky i slané dobroty. Vše jsem rozložila po stole.

„Šampus ale nemám, ten nepiju,“ řekla jsem.

„Já mám něco lepšího, než šampus,“ řekl muž a vytáhl broušenou karafu. „To je rybízové víno z naší zahrádky. Dělala ho ještě má žena, než mi ji vzala nemoc.“

Muž mi pak vyprávěl o svém životě. Měl ho pestrý, přestože celý život žil s jedinou ženou, neměl děti a celý život pracoval u dráhy. Pak jsme si rozbalili dárky. Jeden z dárků totiž muž vybral a daroval ho mně.

„Ten je pro vás. Nevím sice, co v něm bude, ale pokud v tom bude fajfka nebo trenýrky, tak si dárky vyměníme. Ať na mě máte taky vzpomínku.“

V balíčku byly ponožky s jeleny. Teplé, měkké ponožky, které někdo zabalil do úhledného balíčku a převázal modrou stuhou.

„Myslím, že mi je dala jedna cestující. Vy je určitě využijete.“ Muž se usmál a já s rozpaky dárek přijala.

„Já ale pro vás nemám žádný dárek. Mám tu sice plyšáka, ten je ale pro malého kluka. A pak už jen autíčko.“ Vytáhla jsem dárečky z útrob krosny.

„Ty si nechejte. Však vy jednou budete jistě mít někoho, komu je dáte. Mně stačí, že tu nejsem sám.“

Nevím, jestli se mi to zdálo, ale tvář muže se na chvilku zakabonila, jako by přes ni přeplul tmavý mrak.  

„Byla by ráda…“

„Kdo?“

„Má žena. Byla by ráda, že letos tu nejsem sám.“

Pak se zase jeho tvář rozzářila. Muž se radoval z dalších ponožek, kapesního nožíku, sady kapesníků i modelu vláčku, který našel v dalších balíčcích. Každý z dárků vyjadřoval, že ho tu mají rádi a váží si ho.

„Ten budu mít na houby,“ laskal kapesní nožíček. „Chodíte na houby?“

Vyprávěla jsem starci o tom, jak mám ráda hory, les a přírodu. A pak jsem mu zase já povídala o tom, jaký byl můj život s manželem, který mi zemřel. Uvědomila jsem si při tom vyprávění, kolik mi toho život dal. Kolik vzpomínek v sobě nosím. A i když ty vzpomínky nyní i bolí, mám je. Byla jsem milovaná, milovala jsem a zažila jsem spoustu šťastných let. A možná, že ještě jich pár zažiju.

Povídali jsme si až do půlnoci. Pak jsme vyšli před nádraží a pozorovali ohňostroj, který zářil nad nedalekým městečkem. Vzpomněla jsem si na Pavla. Jestli tam také odpaluje ohňostroj pro vnoučka? A jestli na mě aspoň myslí? A proč mě asi nechal samotnou tady na nádraží?

Připili jsme si rybízovým vínem. Bylo skutečně dobré, i když mi do něj ukáplo i pár slz. Popřála jsem starému pánovi ještě spoustu let ve zdraví, objali jsme se jako letití přátelé a muži služba pomalu končila. Slíbil, že se mnou ještě počká na novoroční spoj domů.

Ve dvě ráno volal Pavel, aby mi popřál pěkný nový rok. Byl zaskočen, že jsem poslední den v roce strávila na nádraží. Byl připitý a úplně zapomněl, že na oslavě příchodu nového roku chybím já.

Můj přítel na mě zapomněl! Ten, pro kterého jsem jela na Silvestra sama mimo domov, prostě na mě zapomněl!

Už jsem Pavla neviděla. A nechyběl mi. Nestál ani za jedinou mou slzu. Ten, na kterého jsem nezapomněla, byl starý pan výpravčí. Roky jsem ale tím směrem nejela. A když jsem po letech stála opět na onom nádraží, místo starého pána tam byla mladší žena. Chvilku jsem uvažovala, že se na muže zeptám. Nezeptala jsem se. Bála jsem se, že se dozvím, že starý pán už pije rybízové víno se svou ženou. Navždy tato příhoda zůstane ale v mém srdci.

A když je mi bolavě a potřebuji utišit a zahnat chmury, navleču si hebké teplé ponožky s jeleny.