Jsem už sbalená, mohla bych k sanitce dojít sama, ale taková je praxe, musím jet na vozíku, co kdybych se ve spletitých uličkách nemocnice ztratila a sanitka by na mě musela čekat.
Přichází sanitář s vozíkem, mladík tmavší pleti, asi dvacetiletý. Je velmi ochotný, ohleduplně mi pomáhá na vozík.
Lékař, který má podepsat propouštěcí zprávu, odbíhá k naléhavému případu, a tak musíme čekat na chodbě. Dávám se s mladým sanitářem do řeči.
Ptám se ho, jak se mu práce tady v nemocnici líbí. Jeho odpověď mě překvapuje: „Paní, já jsem byl špatný člověk, podváděl jsem, lhal i kradl. S partou kamarádů jsme vykradli obchod s alkoholem, ale uviděla nás hlídka a spustila se honička. Vím jen, že jsem běžel přes nějaké staveniště a najednou přede mnou byly nějaké dráty. Pak už nevím nic, jen jsem viděl tmu. Ale v té tmě se objevilo světlo a to se pořád přibližovalo, zároveň jsem slyšel hlas, který mi říkal, že ještě není můj čas a že jsem tomuto světu dlužen. Vím, že to byl Bůh, dal mi druhou šanci a já jsem se uzdravil. Tady v nemocnici mě přijali, udělal jsem si kurz sanitáře a snažím se pomáhat lidem. Denně se modlím a děkuji Bohu za to.“
Přichází sestřička a přináší mi propouštěcí zprávu, můžeme tedy vyrazit na stanoviště sanitek.
„Tudy se ale k sanitkám nejede?“ opatrně upozorňuji mladého sanitáře. Cestu znám moc dobře, často jsem sem jezdila sanitkou. Proboha, co když je to nějakej šílenec a vezme si do hlavy, že tomuto světu prospěje nejvíc tím, že mě zamorduje, začínám se trochu bát.
„Nebojte se, mladá paní, já jezdím tudy, za chvíli tam budeme,“ uklidňoval mě Róm. A opravdu, trochu jsme si zajezdili nemocničním labyrintem, ale nakonec jsme se přece jen ocitli v hale, kde se čeká na sanitky, i když jsme přijeli z opačné strany, než obvykle jezdím.
Mladík mi pomohl z pojízdného křesla a rozloučil se.
Uplynul týden a já jsem jela do nemocnice na kontrolu, jak jinak než sanitkou. Saniťákům jsem řekla, že cestu do ambulance zvládnu sama. Je to jen přejít halu k výtahům. Najednou jsem zahlédla svého známého sanitáře, právě pomáhal nějakému starému pánovi na židli. Když mě zahlédl, s pánem se rozloučil a utíkal za mnou. Nedal jinak, než že mě do ambulance odveze na vozíku. A v ambulanci se dokonce domluvil se sestřičkou, že až mě pan doktor prohlédne, aby ho zavolala, že mě zase odveze k sanitce.
Tentokrát jsem se už nebála jeho speciální vyjížďkové trasy k sanitám. On opravdu pomáhá, kde může.
Nevím, jestli si celý příběh nevymyslel, ale na tom přece nezáleží. Nejdůležitější je jeho snaha pomáhat lidem. Držím mu moc palce, aby už nikdy v životě neuklouzl a jeho úsilí konat dobro mu vydrželo co nejdéle. Hodně štěstí!
Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz