Sárinka vypráví

Dovoluji si Vás srdečně pozdravit. Jmenuji se Sárinka a je mi 2,5 roku. Ještě nedávno jsem byla miminko a dnes jsem již plynně mluvící všetečka, která se s velikou chutí vrhá do nejrůznějších dobrodružství. A že jich je!

Do 2 let jsem byla jen máma a já, samozřejmě, že i tatínek a babička s dědou, strýcové a tetičky, ale tím největším tandemem jsme přece jen my dvě.

Pak se ale situace změnila, maminka se vrátila do zaměstnání a já, abych se naučila komunikovat i s dětmi mého věku, jsem nastoupila do jesliček. Když jsem viděla, kolik tam mají hraček a že je tam dětí jako máku, byla jsem u vytržení. Trochu méně byly nadšené tety, když jim tam vtrhl „živel“, který trošku narušil poklidné „vody“ jesličkového provozu. Získala jsem nové věrné kamarády, kteří mně nikdy nenechají ve „štychu“ a když zavelím: „Utíkáme!“- běží za mnou i na kraj světa./Dominiček, Teo a další/.

Maminka byla prý hodné a klidné dítko, takže asi budu po tatínkovi nebo po dědečkovi. Ono se to aktivní skotačení musí na někoho svést, no ne?

A víte, že já už začínám cestovat bez kočárku? Moje babička těm výletům říká Babiččina cesta podle malého Honzíka. My sice cestujeme dvě, ale já zažívám premiéru a babička chce nejen mně, ale i sobě dokázat, že vše zvládne sama, tedy, že mě uhlídá a také nezabloudí. Chybí jí dle jejich slov orientační smysl a je schopna zabloudit i cestou k popelnicím. My už spolu toho zažily! Jela jsem s ní poprvé vláčkem, sice ne na prázdniny, ale do vedlejšího města na nákupy. Pozorovala jsem krajinu za oknem, hlídala plyšového kamaráda a smála se na pana průvodčího. Měla jsem i svou vlastní jízdenku a to mi nebudete věřit - za rovných 0 Kč.

Další výprava byla autobuskem k přehradě, nakrmily jsme kachničky, zamávaly výpravě školáků a jely zpátky. To jsem už byla tak zmožená, že jsem z toho drncání docela usnula.   A tak mě babička donesla v náručí domů. A to byla z těch mých 15 kg zmožená pro změnu ona.

Tohle všechno byla průprava na tu nejdůležitější cestu roku - moje první putování za sluncem k moři. Bývám občas nemocná, u nás na Ostravsku není nejzdravější vzduch, tak se maminka rozhodla, že se půjdeme ozdravět obě a to rovnou k moři. Nikdy jsem neviděla zblízka letadlo, jenom na obloze, tak mě to kolo trochu vyděsilo, ale když jsem z okénka viděla malinkaté domečky pod sebou, měla maminka vyhráno /a já také/. Obláčky mi připomenuly našeho pejska Mikyho, který odešel do nebíčka za svými kamarády.

U moře to bylo parádní. Hned jsem si našla několik kamarádů, plácala se na pláži s kruhem a rukávky v domnění, že už plavu jako přeborník. Ale to ještě potrvá, než budu plavec jako maminka. Jely jsme i na výlet, hrály různé hry a také jsem prosím hodila rybičkám svůj ošuntělý dudlík. Sice jej nenosím „ve společnosti“, ale občas mi před spaním ještě přijde k duhu. No, asi si budu muset najít nějaký rituál, abych v postýlce spokojeně usnula i bez „dudu“!

Dnes už mohu potvrdit: Hurá, na mých prvních prázdninách to žilo, domů jsem si přivezla dárečky pro své blízké, kakaovou barvu celého těla, spousty zážitků a spokojenou maminku. A to je dost na sotva odrostlého „dvouročáčka“, ne?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10