Skončily prázdniny a já jsem se chystala do páté třídy. Tenkrát to nebylo tak, že jste první školní den nahodili džíny a tričko a vyrazili do školy. Začátek školního roku byl brán jako slavnostní a maminky své ratolesti náležitě vyšňořily, případně je ještě vyzbrojily kyticí pro paní učitelku.
Asi dva dny před prvním školním dnem přinesla babička cosi zabalené do voskového papíru. Nakoukla jsem a uchichtla se, kdo že půjde vodníkovi za kámošku. "Neplácej nesmysly," odbyla mě maminka. "To je krásná látka, babička na ni vystála hroznou frontu, budeš z ní mít krásné sváteční šatičky," vyděsila mě maminka a už tahala ze skříně šicí stroj. Byl to hráškově zelený krimplen.
Nejprve musím vysvětlit mladším čtenářkám, co to byl krimplen. Vynálezce zřejmě spolupracoval s NASA a měl za úkol vytvořit něco, co přežije jakoukoliv katastrofu, případně i zánik planety Země. Jen nechápu, proč toho vyrobili tolik. Textilní trh byl zahlcen. Tato látka byla naprosto umělá, neprodyšná, nezničitelná a snad i nehořlavá, i když podpálit ji jsem nezkoušela. Vyráběla se ve všech možných i nemožných (to hlavně) barvách. Od přesladce růžové, přes jedovatě fialovou, sytě oranžovou, samozřejmě i rudou a blankytně modrou až k decentnějším odstínům jako je béžová i tmavě modrá. Tvořily se z toho modely hlavně pro dámy, ale oběťmi byly i děti. Pánové měli štěstí. Šily se z toho sukně, šaty, kalhoty i celé kostýmy.
Moje tedy byla hráškově zelená s tím, že i hrášek může mít nejrůznější odstíny. Tenhle byl naprosto nejpříšernější, jaký jsem v životě viděla. Střihem se už nedalo nic zkazit ani vylepšit. Šílené zelené šatičky pytlového tvaru byly na světě a čekaly na svou slavnostní premiéru.
Téměř celou noc jsem nespala, ráno jsem na sebe navlíkla své zelenkavé brnění a šla do školy s tím, že možná budu mít štěstí a cestou někde zdechnu. Jen malou útěchou mi bylo to, že babička na tento zázrak vystála frontu, takže podobně postižených bude asi víc. U školy jsem se snažila vypadat neviditelně. Kupodivu se mi nikdo nesmál, protože podobně a možná ještě hůř vymustrovaných dětí tam bylo víc. Jen spolužák Michal vyprsknul, když mě viděl a pravil, že vypadám jako Sněhurčino otrávené jablko. Vzala jsem si Michala stranou a sdělila mu sladké tajemství, že jestli nevymyslí něco, jak bych se šatiček zbavila, prásknu na něj, že si místo poslechu projevu ve školním rozhlase četl pod lavicí knihu Timur a jeho parta. Přece jenom jsem se neodvážila šatičky prvoplánově zničit sama.
Michal byl nejen kamarád, ale měl i geniální nápady. Naše škola nebyla nejmodernější a třídní nábytek pamatoval už hodně generací. Občas z nějaké lavice vykoukla i hlavička šroubku nebo hřebíčku. Michal takový našel, já jsem se o něj šatičkama zachytila a velmi silně trhla, výsledkem byla obrovská skoba, za kterou jsem Michalovi slíbila fotku Vinnetoua a žvýkačku Pedro.
Domů jsem dorazila s předstíraným smutkem, maminka sice chvíli nadávala na školní vybavení, ale pak šatičky zašila. Skoba však byla pořád viditelná, a tak je uložila do skříně s tím, že pak ještě něco vymyslí. Naštěstí nevymyslela a zapomněla. S babičkou usoudily, že do staré školy není nových oblečků třeba a nechaly mě na pokoji, ať si chodím v tom, na co jsem zvyklá. A mě tenkrát ještě móda opravdu ještě nezajímala.
ChytráŽena.cz