Sed by měl být vrcholem vývoje hrubé motoriky kojence

Do jednoho roku věku urazí miminko veliký kus cesty ve vývoji své motoriky. Měsíc od měsíce můžeme pozorovat jeho pokroky. Ale jak můžeme děťátku na této cestě pomoci my? Co pro něj udělat a co naopak nedělat, aby to bylo ku prospěchu našeho malého snaživce?

Moje dcera si usmyslela, že bude sabotovat plenky. Od věku 2,5 měsíce se mi pravidelně počurává na přebalovacím pultíku a já se od té doby těším, až začne sedět, aby šupajdila na nočník, ale po rozhovoru s kamarádkou, fyzioterapeutkou, jsem si uvědomila, že se asi nočník jen tak konat nebude, protože sed je vrcholem vývoje a měl by přijít až poté, co začne dítě stát, nebo ve chvíli, kdy nějakou dobu leze.

Ale abych nepředbíhala.

Nebudu tu rozepisovat, ve kterém měsíci by dítě mělo dělat to či ono. Jak jsem se sama přesvědčila, je to velice individuální a pokud je naše dítě o něco napřed, ale pohyby provádí správným způsobem, nebo je trochu pomalejší a je to dáno např. vrozeným temperamentem směrem k flegmatičnosti, tak je vše v pořádku. Pokud přesto máte obavy o správný vývoj své ratolesti, poraďte se, se svým pediatrem.

Jaká by tedy měla být správná posloupnost? A jak můžeme miminku na jeho cestě pomoci?

Nejprve odpovím na druhou otázku. Děťátku nejlépe pomůžeme tím, že mu nebudeme pomáhat. Naším úkolem je ukázat dítěti, že tu jsme, že se nemusí bát, že když bude problém, tak ho „zachráníme“, zkrátka musíme mu dodat pocit jistoty a bezpečí a tím podporovat jeho samostatný vývoj. Čím více budeme do motoriky zasahovat ve snaze urychlit vývoj, nebo přeskočit některé z vývojových etap, tím více děťátku neprospějeme. Každá část vývoje má svá pravidla, svá opodstatnění, mají se posílit určité svalové skupiny, aby mohlo dítko pokročit dál, a zasahováním jeho vývoj zpomalujeme a komplikujeme.

Pro správný vývoj hrubé motoriky je důležité, aby bylo děťátko zvyklé v poloze na bříšku. Vím, že se to nedoporučuje z důvodu zvýšeného rizika syndromu náhlého úmrtí novorozence, ale k tomu dochází ve spánku, takže pokud je dítě bdělé, je vhodné ho občas do polohy na bříšku dávat. Ostatně, „pást koníčky“ vám na zádech asi nezačne, že ano?

Přes zvedání hlavičky se dostáváme ke zvedání na ručičkách, ke koulení z bříška na zádíčka a zhruba okolo půl roku věku se děťátko začíná točit ze zad na bříško. Vhodné je, aby největší část času, kdy dítě nespí, zaujímalo hraní na bezpečné, tvrdé podložce. Ideální je z tohoto pohledu podlaha, kde vám dítě nikam nespadne a může plně rozvíjet své dovednosti. Pokud nechcete dát svou ratolest přímo na podlahu, dejte jí na deku na podlaze.

Pro rodiče je vodné obrnit se trpělivostí a nechat dítko občas udělat i věci, které mu nebudou příjemné, jako například že se překulí a ťukne se do hlavičky o podlahu. Sice se lekne, začne brečet, ale zapamatuje si to a příště se bude snažit vypilovat svůj pohyb tak, aby se mu něco podobného nestalo. I pro nás platí, že naše chyba je naším nejlepším učitelem a v kojeneckém věku tomu není jinak.

Když se dítko začne přetáčet na bříško, zkontrolujeme způsob přetáčení. Správně se dítě přetáčí s ohnutými zády a přitaženými kolínky. Přetáčení do „luku“ v záklonu a s prohnutím zad se nemá podporovat, a pokud si ho dítě zafixuje, může s tím mít později problémy.

Dítě by mělo zvládat přetáčení oběma směry, aby mohlo správně pokračovat ve vývoji. Stavět se na kolínka a lézt.

Lezení je pro kojence velice důležité, přínosné a z dlouhodobého hlediska i zdravé. Naše generace, která byla brzy pasivně posazována, často tuto podstatnou etapu přeskočila, a proto nás začínají bolet záda v nižším věku, než tomu bývalo před tím, co se začaly děti pasivně posazovat. Čím déle dítko poleze, tím lépe.

Už z lezení může začít trénovat sed, nebo přechází do stoje a sezení.

Opět platí, že největší pomocí je nepomáhat. Pokud dítě chytáme za ručičky a zvedáme ho, následně s ním chodíme, nikterak mu neumožníme pokračovat ve vývoji, posilovat svaly a koordinovat pohyby. Docílíme pouze toho, že nás budou bolet záda z věčného předklonu při vodění dítěte. Rovněž chodítka a závěsy mezi futra nejsou to pravé. Na oko se může zdát, že tím dítě chráníme před pádem, ale faktem je, že pokud při svých pokusech kojenec spadne, poučí se a příště to udělá lépe. Když začíná stát a chodit, jde na to pomalu a opatrně. Proto i pády nejsou tak vážné a měkká hlavička je lépe uzpůsobená pád zvládnout, než hlava v pozdějším věku. Stejně jednou musí dítě začít chodit samo, a když pozbude ostychu, může se zranit daleko vážněji, než když padá na začátku pokusů o zvedání a chůzi.

Dítě, které se postavilo, si musí i samo najít cestu zpět dolů. Rodič tu není od toho, aby stojící dítě posazoval. Pokud si neví rady samo, můžeme mu pomoci pokrčením jeho kolínek a podporou, ale neměli bychom dítě posadit, nebo dostat do jiné polohy na zem, my.

Pokud k sedu dojde kojenec, nebo batole, sám svou vlastní cestou, je to pro něj dar. Dítě má přirozenou touhu sedět a tato touha ho popohání v  jeho osobní „opičí dráze“ vývoje hrubé motoriky. Pokud podporujeme pasivní sezení, dítě nemá motivaci pokračovat v přirozeném vývoji, což mu neprospěje.

Takže na závěr, pohlídejte, aby dítě pohyby provádělo správným způsobem, ale zbytečně do jeho vývoje nezasahujte, to je to nejlepší, co pro svou ratolest můžete v tomto ohledu udělat.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10