Školáčkův první měsíc

Máte doma prvňáčka, který se Vám se začátkem školního roku začal schovávat za velkou tašku s vyztuženými zády? Stále si pletete Prvouku s Pracovní činností a nevíte, kterým správným vchodem a východem do školy a ze školy?

Zámeček od šatny 1. C nejde otevřít, ani když už nahlas nadáváte, a zvonek od družiny funguje, ale automatické otevírání dveří již ne, tedy splavená svému smutnému synovi vysvětlujete, že jste opravdu nemohla přijít o deset minut dříve, protože jste obíhala školu ve velkých kruzích a pokoušela se nějak prokopat dovnitř. Připomínáte si znaménko větší, menší a rovná se a při odchodu ze třídy voláte zcela nesmyslně na Lucinku, krásnou hnědookou holčičku, aby vám dala na chlapečka, který sedí způsobně v lavici a tlačí slzy, zatím co se pět jiných kluků řeže u skříně, pozor. Potom, vážená maminko a vážený prvňáčku, jedete v tom s námi.

„Mami, já už se ve školce nudím.“ Chápala jsem to, Ninjovi bylo šest a půl když končil docházku ve školce. Zcela správně psychologicky jsme o škole začali mluvit velmi brzo. Ježíšek donesl tašku a penál, pak mi po emailu dorazil seznam věcí, který je rodič povinen do první třídy pořídit. Na to už se bohužel Ježíšek vykašlal. Na setkání prvňáčků před prázdninami jsme se dostavili do velké tělocvičny s krvavým kolenem, protože se nám to před školou na písku nějak smeklo. Ze tří nabízených učitelek se mi nelíbila ani jedna.

Výběr padl na učitelku ze škatulky „stará škola“. Na první pohled vypadala jako hodná čarodějnice z Harryho Pottera, Ninjovi se líbila a mně už se teď líbí taky. Pak jsme odpočítali posledních pět nocí před začátkem školního roku a v půl osmé ráno v pondělí vyrazili. To ráno se stalo pro naší rozdělenou rodinu magickým datem. Druhého září a nástup malého Ninji do první třídy si nenechal ujít ani tatínek. Připadala jsem si v té malé třídě mezi ostatními maminkami a babičkami jako šelma, udržovala jsem pozici, abych byla od toho pána, s kterým v podstatě od rozvodu nekomunikuji úhlopříčně, co nejdále. „Neměla bych mu vlastně říct, že mě školní výbavička pro našeho chlapečka vyšla na pět tisíc?“
Přiznám se, že ten příval informací první týden školy lehce válcoval i mě. Ninja se usmíval, nadšeně nosil tašku a mile odpovídal na mé otázky: „Ninjo, máte domácí úkol?“ „Mami nevím“. „Co si máte přinést na výtvarku?“ „To nevím, asi štětec?“ „Ninjo, a co potřebuješ na tělocvik? „My nemáme tělocvik!“, zněla odpověď.  „A co dneska? Máte domácí úkol?“ „Ne, ten určitě nemáme.“ Úkoly v prvním týdnu jsme lehce promlčeli. Po čtvrtém týdnu ve škole už je jasné, kde jsou tepláky do družiny, kde je kufřík a kde kdo sedí. Ninja sedí na své židli, jen se mu již třikrát změnil soused se sousedkou. Teď vede Lucinka.

Po čtvrtém týdnu ve škole máme sedm jedniček, několik hvězdiček a odmítáme chodit na fotbal a na florbal už vůbec ne. Vyzkoušeli jsme si startovací hodinu kroužku angličtiny a výtvarného kroužku. „Ninjo, na jaký chceš chodit školní kroužek?“ „Mami, jen na výtvarku, protože ta paní učitelka na angličtinu je nějaká divná. Na výtvarku mám svojí paní učitelku a mám tam na to klid“, povídá můj skoro sedmiletý chlapeček. Paní učitelka zase povídá: „Ninja je velmi šikovný a pečlivý, až moc pečlivý!?“ S otazníkem v očích se na mě dívá. Já se snažím usmívat a říkám, že „jsem spíše nakloněna tvůrčí výchově a že armádní pedantství doma nepěstujeme.“

Vystřihuji písmenka, nevím, jestli mám domácí úkoly podepisovat, zapomínám kupovat rohlíky na svačinu a snažím se být velmi trpělivá, když mi chlapeček povídá, že to „o“ ani „a“ číst nebude. Ninja se zatím víceméně usmívá, ale ještě jsem mu neřekla, že pojede na školu v přírodě, a on bude týden bez maminky. Studuji teď velice často internet a atlas, protože dostávám otázky typu: „Jak horké je slunce, jak je nakloněna naše planeta a jestli vím, z čeho se vyrábí kečup?“ Ninja začal používat dlouhá souvětí a slova, která u něho neznám. Definitivně jsem odstřihla pupeční šňůru. Začalo nám jiné období. Koukám na Ninju, který mi je v sedmi letech skoro po prsa a snažím se mu nějak vysvětlit, kde končí mraky, kde začíná vesmír, a na které planetě by mohli žít dinosauři, protože oni prý opravdu někde žijí.
Za dva roky si dám školní začátek znovu, tentokrát to bude v holčičím provedení. Asi velmi podobné, jen nebudu kupovat kufřík a desky na písmenka s tyranosaurem, ale s princeznou.

Tak, přeji všem školáčkům samé jedničky a maminkám pevné nervičky!