Školní sraz po 50 letech

Po Velikonocích jsem se vypravila do rodné vesničky, mamince na hrob. 29.4. bude mít 25. výročí úmrtí. Položila jsem kytičku, zapálila svíčku a jen tak stála a vzpomínala. Přistoupila ke mně žena, která se zeptala, zda přijdu na sraz po padesáti letech? Marně tápu v paměti, kdo to byl. Nepoznala jsem ji. Doma jsem přemýšlela, jestli mám na sraz jít. Před 50 lety jsem na rozlučkovém večírku provedla něco, na co nejsem pyšná a i po tolika letech se mně o tom špatně píše.

Do třídy se mnou chodila Maruška. Měla tvář panenky, krásné hnědě dlouhé vlasy, modré oči, prostě krasavice. Jako předsedkyně třídy organizovala na konci školního roku slavnosti. Těšila jsem se, dokud nám nerozdělila úkoly. Ona i ostatní holky měly prodávat kosmetické serepatičky, i jiné věci. Mně Maruška přidělila roli prodavačky párků. Bylo mi fakt líto, že mě jako jedinou holku takhle odstrčila. Už asi v 6. třídě mně dala přezdívku RAJČE. Byla jsem stydlivá a červenala jsem se vždy, když se někdo na mě podíval nebo promluvil. U ostatních dětí se přezdívka neuchytla, ale Maruška mě jinak nepojmenovala. Často schytala od ostatních za to kritiku, ale nebylo to nic platné. I teď na oslavě si to neodpustila. Řekla: „Pozvala bych tě taky, ale jsem alergická na rajčata.“

Bylo mně do pláče, ale nedala jsem to najevo. Zatímco jsem klukům pomáhala vyložit z auta bedny s párky, nemohla jsem si pomoct a pořád jsem Marušku po očku pozorovala. Moc jsem si přála být součástí její party. „Na co koukáš, Rajče?“ zavolala na mě. „Na nic,“ zalhala jsem a zrudla jsem. „To je dobře, protože si od tebe nechci umazat nové džíny. Skvrny od rajčat nejdou vyprat,“ ušklíbla se. Měla krásné bílé džíny, které zdůraznily její krásnou postavu.

Bublal ve mně vztek, že se chová hnusně i ke kamarádkám. Cítila jsem potřebu pomstít se. Vzala jsem láhev kečupu a když se nikdo nedíval, vylila jsem kapku, opravdu kapičku, na její židli. Maruška vyndala kosmetickou taštičku a posadila se. Já už jsem věděla, že se pomsta povede. Dokončila úpravu, vstala a chtěla odejít. „Co to je?“ vyjekla Alena a ukazovala na červený flek na Maruščině zadku. „Ona to snad dostala?“ Hned tu zprávu poslala dál. Všichni se začali smát. Až nyní jsem poznala, že spousta dětí jí to přeje. „Co je tu vtipného?“ zeptala se Maruška. Spolužačka jí to šeptem řekla. Maruška se zděšeně podívala na svůj zadek a utekla na WC.

I když se mi pomsta povedla, neměla jsem dobrý pocit. Šla jsem za ní na WC. Byla jenom v kalhotkách a snažila se skvrnu dostat z kalhot. Sesula se k zemi, a mezi vzlyky se litovala, že na ty kalhoty dlouho šetřila. A já jsem se přiznala. „Je mi líto, že jsem ti zničila džíny.“ „To jsi byla ty?“ zkřivila zlostí tvář. Hodně dlouho jsme mlčky seděly. Najednou se začala smát.  „To bych do tebe, RAJČE, nikdy neřekla, zasloužila jsem si to.“
Z WC jsme vycházely spolu a spolužáci to nemohli rozdýchat. I když flek z kalhot nezmizel, nepokazilo nám to oslavu. Maruška mně s párky pomáhala a vše bylo v naprostém pořádku. Já jsem jí je zaplatila z letní brigády.