Slíbený článek o prioritách života...

Tento příběh nebude patřit mezi veselé. Přivedly mě na něj současné tahanice o staré a nové body. Prostě my lidi si nevážíme toho, že jsme zdraví, máme dvě ruce, dvě nohy. A když chceme darovat body, hned nás také zajímá komu, a jestli měl dost starých bodů… Když chci něco darovat, tak to nepotřebuji, oželím to. Proč musím vědět komu? Kdyby šlo o sbírku peněz…Tam se i já zajímám, jestli má dvacetikoruna, padesátikoruna, nebo stovka přijde týranému dítěti, starému nemocnému člověku, opuštěnému zvířeti, nebo ji nespolkne někdo v kanceláři. Tam jde ale o peníze!

Na tento příběh mě ale také přivedlo mé letní setkání s kamarádkou. Tak poslouchejte, pardon, čtěte.

Jsou to asi dva, nebo tři roky, co jsem se seznámila se svou kamarádkou. Jmenuje se, stejně jako já, Pavla. Jela jsem na kole po nové cyklotrase, která byla ten rok vybudována v našem městě. Miluji cyklistiku a často se vydávám na kolo sama, protože nemám dostatek sport milujících kamarádek a kamarádů. A taky mi ty lenivější nestíhají. Pavla měla stejný záměr a také se jela projet po oné cyklotrase. V košíku měla své dva pejsky, jorkšíráčky, tátu a syna. Setkaly jsme se na jednom odpočívadle na trase a její dva čtyřnozí chlupáči se hned hrnuli ke mně. Jak by ne, cítili mého Bena, který odpočíval doma. V kapse jsem dokonce vylovila nějakou tu granulku pro ty dva mazlíčky. A protože jsme byly na odpočívadle samy, začala jsem si s Pavlou povídat. Nejen, že miluje cyklistiku, ona ještě chodí túry po horách jako já, a moc ráda plave. Celá já, jak by řekl Tomáš Holý. A tak jsme se začaly kamarádit. Byly jsme spolu jak na bazéně, tak několikrát na kole i na výšlapu. Ale sedly jsme si i u kávy. Prostě kamarádky…

Pak se Pavla odmlčela. Občas jsme si napsaly e-mail, ale osobně jsme se přestaly vídat. Měla hodně povinností v práci, a já taky. Jen jsme si poslaly přání k Vánocům, k narozeninám, k Velikonocům, znáte to. Pavlu jsem potkala až loni na podzim.

„Co pořád děláš?“ ptala jsem se. „Nezajdeme zase někdy na kolo, na hory, nebo na bazén?“

Pavla se na mě podívala. Vypadala starší, hubenější. A přitom ona, na rozdíl ode mne, nepotřebovala hubnout. Žila zdravě a měla dánu do vínku štíhlou postavu. Nejedla, stejně jako já, tučná masa a milovala zeleninu a ovoce. Opět celá já! Jenže zatímco já přiberu nějaké to deko, jen co si přečtu jídelní lístek, na ní její životospráva byla znát. A teď tu stála, pobledlá a nějaká jiná.

„Víš, já mám teď jiné starosti. Jsem dost nemocná,“ řekla mi.

„Jak, nemocná?“ ptala jsem se nechápavě.

A tak mi Pavla povyprávěla, jak si našla v prsu malou bulku.

„Třeba to nebude zhoubné a vše bude dobré,“ utěšovala jsem ji.

„Je to zhoubné, byla jsem na biopsii. Nejdřív musím na chemoterapii, a potom na operaci.“

Nevěděla jsem, jak se zbavit šoku a jí dodat trochu optimismu. Pavla má 43 let, takže mladá ženská!

„Třeba ti nevypadají vlasy a jistě bude vše fajn,“ napadlo mě něco.

„Právě jdu od doktora s poukázkou na paruku. Ta se zajišťuje už nyní, aby byla podobná mým vlastním vlasům. Takže jistě vypadnou,“ prohrábla si Pavla své delší vlasy.

Bylo mi jí líto. Má mamka měla sama karcinom prsu, chycený včas, takže ona chemoterapii nepodstupovala.

Tak jsem jí řekla, že kdykoli bude něco potřebovat, bude chtít s něčím pomoci, jsem jí k dispozici. A také jsem jí slíbila, že ji někdy navštívím, i když bydlí v sousedním městě, ne ve stejném, jako já.

Nějakou dobu se neozvala. Až kolem Vánoc a koncem roku mi poslala přání přes e-mail. To jsem hned opětovala a napsala jí krátký vzkaz, kde jsem se ptala také na zdravíčko. Pavla už je po operaci. Před ní absolvovala čtyři cykly chemoterapie. Ale protože se našly ve vzorcích metastázy, musí podstoupit ještě čtyři cykly chemoterapie.

A proč to vlastně píši? Dnes je rakovina hodně rozšířená a trpí jí už i malé děti. Přesto si myslím, že bychom si při šarvátkách a sporech měli vždy uvědomit, co především máme. My zdraví máme zdraví, nemocní naději v uzdravení.

Včera mi má kamarádka psala, že začíná cvičit. Prý pomalu, protože ji chemoterapie značně vyčerpává. Chce být ale trošku v kondici. No, není to krásný příklad naděje, vytrvalosti, houževnatosti a vůle žít?

Za Pavlou se chystám už ve středu. Určitě by se pousmála, kdyby věděla, kvůli čemu se my zdraví hádáme…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10