Složité problémy se dají i obejít

Lucie patří k lidem, kteří jsou "obdařeni". Už jako malé dítě měla totiž dar bilokace, tedy schopnost "být" na více místech najednou. Navíc přímo vedle ní v mládí udeřil blesk, což určitě ovlivní celého člověka. Po dvacítce začala kolem sebe vídat duchy, takže se pro věštění zkrátka narodila.


Lucie, stála jsi vůbec o své schopnosti? Nebo ses jim hlavně svým rozumem bránila, aby sis nepřipadala "divná"?

Slovo „divná“ jsi použil velmi trefně. Když jsem jako malá holčička s rodiči o svých prožitcích mluvila, vysvětlili mi velmi citlivě, že nejsou možné a muselo se mi to jen zdát. Navíc si asi dlouho mysleli, že si jednoduše vymýšlím. Ač mají rodiče pedagogické vzdělání (možná právě proto), neuvěřili mému vyprávění, jak jsem například jako opravdu malá zažila zmíněné oddělení od fyzického těla. Nebyla jsem tedy na tyto zážitky nijak připravená. Poprala jsem se s tím tak, že jsem pak raději dlouho nikomu nic nevyprávěla. Udělala jsem dobře, protože by mi v té době pravděpodobně hrozila návštěva psychiatra. Bylo to pro mne velmi zvláštní, ale věděla jsem vždy, že se mi tyto úžasné věci prostě dít budou. Ani na chvilinku jsem si nemyslela, že bych se spletla.

Některé věci zkrátka přicházejí shůry...

Ano. Kolem mého desátého roku jsme spolu s mými rodiči dostali zásah bleskem. Uhodil jen dva metry od nás, držely jsme totiž s maminkou kovový deštník. Ten jsme okamžitě upustily. Měla jsem pak pocit, že jazyk mám  několikrát větší, než obvykle. Tatínek šel jen tři kroky před námi a dokonce měl opálenou botu. Viděli jsme i kameny a hlínu, která při tom vyletěla ze země, prohlédla jsem si dobře i díru, kterou blesk v zemi udělal. Po tomto zvláštním zážitku se mi začaly dít neuvěřitelné věci. Přišla jsem na to, že vím, co se stane, jak některé věci dopadnou... Dokázala jsem pohnout i předmětem na dálku. To mi už ale blízcí nevěřili vůbec a myslím, že mi dodnes téměř nikdo nevěří. Nikdy jsem je ale nenutila, aby mi věřili. Je to každého věc, čemu věří. Ve svých dvaceti jsem si ale všechno raději začala koordinovat, protože jsem viděla dvakrát za jedinou noc ducha. To bylo i na mne víc než dost! O své schopnosti jsem se tak prostě musela více zajímat.

Karty už vykládáš 20 let. Jak se ti s nimi pracuje ve Věštírně Květy Fialové, využíváš při tom i další své schopnosti?

Výklad karet je věcí, kterou dělám nejen dlouho, ale i strašně ráda. Moc mne těší, když i po nepříjemných informacích, které se mohou klienti také dozvědět, se mnou končí rozhovor uklidnění. Jsou tak vlastně připravení na eventuální problém, který třeba nastane, ale dojít k němu nemusí. Valná většina nepříjemností se dá totiž tzv. "obejít", všichni se jim zkrátka můžeme vyhnout. Nejvíc mne mrzí, když na nějaké dění klienty upozorňuji a radím jim, jak je obejít, oni si ale všechno udělají podle svého původního plánu. Pak říkají, že jsem zase měla pravdu a dají na mě víc.

Jak tedy klientům ve Věštírně Květy Fialové pomáháš konkrétně? A funguje tam nějaké obohacování i pro tebe?

Karty využívám při výkladu. Někdy se ale dostanu dál a tak vidím i věci, na které se klient po telefonu ani neptá. Sama v sobě pak řeším otázku, zda mu svá zjištění říkat, či ne. Lidsky je to velice složité. Nedávno jsem třeba jasně viděla, jak bude někdo klientovi usilovat o život a dokonce jsem i viděla, který známý. Pak rychle "filozofuji" a musím se rozhodnout tak, abych mohla v noci sama klidně a zaslouženě spát. Nemohu sice něco vynechávat, ale nemám právo klienta vystresovat a psychicky zdeptat. To prostě nejde.



Schopnost bilokace si většina lidí umí představit těžko. Být najednou na dvou místech a nějak přitom působit... Chodí si sama, kdy chce, nebo si ji můžeš přivolat?

Už jsem ji neměla čtyři roky a řekla jsem si o ni jen několikrát v životě. Chodí ke mně ale sama od sebe a myslím si, že když nepřichází, asi ví dobře, proč. Je pak velmi zvláštní, vyprávět těm, které jsem tímto způsobem navštívila, jak vypadalo to místo, kde byli, co tam dělali, co měli na sobě. Taky co pili a jedli... Jednou jsem svůj zážitek vyprávěla a dotyčný mne podezíral, že jsem je jen obyčejně sledovala. Je to hodně zvláštní věc a vlastně nevím, proč zrovna já bilokaci zažívám. Asi teprve přijde správná doba, kdy konečně všechno pochopím.

Máš taky vlastně "dar proroctví". Vidíš dopředu, co se lidem stane, ať už je všechno pozitivní nebo negativní. Jak se to snáší s výkladem karet? Jsou za takové informace známí vůbec vděční a co ty sama?

Popravdě, pozitivní předpovědi lidé ani moc nevnímají. Ty negativní pak mají černé na bílém a už mi věří. Je pro mě hrozné vědět, že právě někdo zemřel, ještě horší však je vědět několik měsíců dopředu, že se třeba někdo zabije v autě. Co s tím mám pak sama udělat? Říkat jim o tom, či raději neříkat? Dokonce jsem svého času prosila osud (nebo kdo mi to vlastně nadělil), aby si všechno vzal zpět a tímto darem – nedarem mě netrápil.

Musí být náročné to zažívat...

Raději tedy z veselejší stránky. Věděla jsem třeba, že se někdo zraní o srnčí parůžky, které má můj tatínek, myslivec vystavené na chodbě domu. Řekla jsem mu, ať je raději dá pryč. Šlo totiž o dobu, kdy tam běhalo hodně malých dětí, včetně mých synů. Nedal na mě, přestože jsem těsně před tím věděla o jiné skutečnosti, která se v mé rodině stane. Řekl mi, že to ošklivé už se stalo, ať se tedy nebojím. A kdo myslíš, že si je nakonec narazil těsně pod oko, když se ohýbal pro papíry, které mu spadly na zem? No přeci můj milovaný tatínek!!! Všichni jsme se tomu nakonec zasmáli. Jindy jsem věděla, že se zraní mladší syn. Moc jsem se o něj bála, byl totiž na návštěvě, kam jsem hned volala a upozorňovala na to. Nevěřili mi a stala se věc, které jsem se obávala. Co k tomu můžu dodat? Nestraším nikoho záměrně, ale když něco vím, tak to říci musím. Mnohdy mám pocit, že to říkám málo nahlas... Také se mi zdá, že si ne každý zaslouží vědět určité skutečnosti dopředu.

Víš toho opravdu hodně, záleží u toho i na lidském rozpoložení?

Nikdy nikdo neví všechno, ani já! Je však hodně důležité, aby lidé, co si u mě nechávají vyložit karty (či jiným způsobem vím o tom, co se jim stane), byli schopni naslouchat. Záleží na tom, aby si ve správnou chvíli vybavili všechny důležité věci, které jsem jim říkala a na co jsem je upozorňovala. Prostě, aby si všechno dobře pamatovali, a pak ve svůj prospěch využili to, že jaksi "ví něco navíc".

Proč vlastně věštíš? Chceš tím něčeho dosáhnout? Je nějaká meta, která tě láká?

Mnohdy mám pocit, že lidé hlavně zapomínají na lásku jako takovou. Jsem přesvědčena o tom, že se člověk musí nejprve naučit mít rád sebe sama a teprve pak může začít opravdově milovat i ostatní lidi. Potom může být i on opravdově milován. Vidím, jak veliké množství lidí se ztrácí právě v této základní, obyčejné věci. Nejen, že vypadá složitě, ale pro spousty lidí je navíc opravdu velmi těžce dostupná. Jen málokdo z nás má totiž toho druhého obyčejně a nezištně rád. Ve svém životě se snažím lidi kolem sebe upozornit právě na toto i jiným způsobem. Skutečná láska je ve své podstatě tím nejjednodušším a nejhezčím, co na světě může být.


Vaše Lucie 22

Dne 9. 6. 2011 můžete využít on-line bezplatnou poradnu pod tímto článkem - v čase: 12-16 hodin: