Smolný den

Jako obvykle se mi nechtělo z postele.  Bylo časně ráno, za okny začali cvrlikat ptáčci svou notoricky známou odrhovačku, kterou mě probouzeli každý den ve stejném složení a sluníčko bylo evidentně při vší síle hned po probuzení. Jsem spíše sova, dokážu probdít  převážnou část noci,  aniž by se mi klížily oči.

A zatímco se ostatní, zavrtaní pod peřinou, nevědomky usmívají  ze svého krásného snu, já se převaluji, počítám nejdříve stovky, potom tisíce oveček chodících dokola, přemýšlím o tom, jestli budou  zítra vhodnější přílohou bramborové, či houskové knedlíky a spánek je přitom na hony daleko. Ale pak ta rána!  Ještě v polospánku vykonat základní hygienické návyky, připravit drobnou, leč výživnou snídani a hlavně spoustu KÁVY! To jediné mě dokáže postavit na nohy. Procházka s mým psíkem mě probudí úplně a poté jsem schopna běžného provozu.

Ale dnes to bylo jiné.  Nedokázala jsem rozlepit oči a něco uvnitř mi napovídalo, ať neopouštím svůj pelíšek. Ani můj čtyřnohý kamarád se neměl  k odchodu. Je zvláštní, že tvor jako on je imunní k možnosti  prohánět kosy či vrabčáky a očichat velmi důležitou zprávu zanechanou na vysokém ořešáku fenkou z vedlejšího vchodu. Ale tak jako lidé, i pejsci mají asi své dny.  Nicméně můj šéf, ač vcelku benevolentní tvor, nemůže mé pozdní příchody omlouvat donekonečna. To nespraví ani mé veliké modré oči. Částečně jsem vyhrála boj s přírodou, to když můj obličej pod nánosem make-upu, kouřových stínů a rtěnky  mohl být vpuštěn mezi lidi, aniž by budil pohoršení a zákony gravitace byly částečně pokořeny pomoci push-upky. Lehce přioděna jsem popadla kabelku a vyběhla na tramvaj. Pár kroků před prací jsem si uvědomila, že to chundelaté stvoření zůstalo doma, aniž by vykonalo  své základní potřeby. Není třeba na mě volat Ligu na ochranu zvířat, přísahám, že se mi to běžně nestává, to už musím mít a) velice těžkou kocovinu, b) zlomené obě nohy, nebo být c) totálně poblázněná nějakým okouzlujícím svůdníkem. Ani jedna z možností aktuálně nepřicházela v úvahu (velká láska mě měla potkat zanedlouho potom), takže jen stárnu.  Ani sousedka na mateřské dovolené, dokonce ani moje sestřenice na volné noze mi nedokázaly přispěchat na pomoc, takže jsem musela doufat, že psík vydrží do polední pauzy a já svého zvířecího kamaráda s kručícím žaludkem přijdu zachránit. V práci bylo hotové pozdvižení. Něčím přičiněním se do našeho počítačového  systému  dostal  nebezpečný vir a hrozila ztráta všech dat.

Byli přivoláni odborníci, kteří se snažili vše zachránit. Zaslechla jsem něco o tom, že příčina může být ve hře, kterou někdo včera spustil. Zmocnila se mě panika. Nevěděla jsem, jestli se více bát toho, až šéf zjistí, že díky mně padl celý náš systém, nebo toho, že se během pracovní doby věnuji simulaci letu vrtulníkem. Snažila jsem se být jako šedá myška a ani nedudat. Jelikož to byla práce na celý den (okamžitý vyhazov byl tou nejlepší variantou, smrt zastřelením tou nejhorší), byli jsme puštěni domů.

Mělo to tedy alespoň jednu výhodu, mohla jsem pelášit za svým pejskem. Bylo neskutečné  horko a přeplněný dopravní prostředek plný postarších lidiček  vracejících se z nákupů. Vlastně z honů za slevami. Igelitky přeplněné levnějším pečivem,  cenově výhodnější zeleninou či  pracím prostředkem v akci,  byly rozmístěny po celé podlaze a nebylo si kam stoupnout. Uchýlila jsem se tedy do rohu a otírala zpocené čelo. V duchu jsem  k sobě spílala, že nedostatečná láska k pohybu mi způsobuje takové útrapy. Od zítřka začnu chodit pěšky, rozhodla jsem se.  „Kontrola jízdenek!“ ozvalo se. Sáhla jsem do kabelky pro legitku, ale sáhla jsem na prázdno. Při tom všem zmatku zůstala celá kabelka na mém pracovním stole.

S nachovými  tvářemi jsem doufala, že stavíme a já vyskočím ze dveří dřív, než si ke mně prorazí cestu revizor, ale díky dopravní zácpě se tak nestalo. A tak jsem musela vystoupit, nahlásit své nacionále a pokořená, s hlavou skloněnou a se složenkou  vypsanou na dosti velký obnos jako trest za mou zapomnětlivost, odkráčet k domovu po svých. Chtěla jsem pohyb, tak ho mám.

Dalo se předpokládat, že takové dusno  bude mít následek v podobě bouřky. Ale tak brzy a v takové intenzitě? Deštník si hověl  v mé kabelce, pěkně v suchu, zato já zmokla na kost. I když kroupy padaly jen malou chvíli, mně se to zdálo jako věčnost. Promočená jsem přiběhla domů a vzala si od sousedky rezervní klíč. Do večera jsem potom čistila zaneřáděný koberec a když jsem si konečně sedla se skleničkou bílého vína, můj pohled padl na kalendář. Nejsem pověrčivá, ale od tohoto dne věřím,  že  v pátek 13. je lepší nevycházet z domu…