Snění o ranči

Byla jsem už rok bez partnera. Po letech jsme se jednoho dne rozešli s bývalým přítelem. Zkrátka už to nefungovalo, poslední dobou jsme se jen hádali a náš vztah pozbyl smyslu. Tím, že jsme nebyli manželé, to bylo jednoduché. Jednoho dne jsem si sbalila své věci a vrátila se zpět do svého malého bytu. Ještě že jsem ho neprodala, jak mi můj bývalý před lety radil.

Ano, musela jsem tak roky platit prázdný byt, měla jsem se ale kam vrátit. A začaly běžné dny nezadané ženy. Většinu dne mi stejně zabrala práce, a tak jsem ani neměla čas na smutnění. Měla jsem taky kamarádky. Je pravdou, že mi muž občas chyběl. Kde ho ale vzít a nekrást? Smířila jsem se s tím, že počkám, co mi osud sám nadělí. A nadělil. Zhruba po třech měsících osamělého života jsem potkala Michala.

Michal nebyl od nás z města. Nebydlel ani v okolí. Přijel navštívit svou tetu, která na tom nebyla zdravotně dobře, z šedesáti kilometrů vzdálené vesnice. Žije tam prý na ranči, kde chová koně. Ty se staly jeho hlavní výdělečnou činností. Pořádá výcviky na koních a na jeho ranč dochází i zkušený hipoterapeut, který prostřednictvím jeho koní pořádá hipoterapie pro nemocné. Koně se tak stali jeho největší vášní. Mimo to si přivydělával jako seřizovač v místní firmě.

„A jsi sám, nemáš partnerku?“ ptala jsem se Michala v malé kavárně, do které mě pozval na kávu. Byli jsme stejně staří, dokonce, jak jsme později zjistili, jsme se narodili ve stejný den i rok. Ihned mi byl víc sympatický. Byl totiž krásný a měl charisma.

 „Ta ode mne odešla před deseti měsíci,“ posmutněl. I to jsme měli společné! Já byla sama rok, on stejnou dobu bez dvou měsíců. Nikdy mě nikdo tolik nevzrušoval jako Michal. Šedesát kilometrů se mi rázem zdálo jako nic neříkající malá vzdálenost. A tak jsme se začali vídat. Nebylo to často a ani na dlouho, protože Michalovi něco zabrala cesta. Museli jsme navíc skloubit naše pracovní směny. Pracuji na směny, Michal má jen ranní, ale zbytek dne mu zpravidla zaberou jeho koně. Kde je vůle, je i cesta. A tak za mnou ten měsíc přijel třikrát. První dvě romantická setkání byla o vzájemném poznávání. Chtěla jsem ho provést po městě, které tak dokonale neznal, ukázat mu zajímavá místa a taky se něco málo dozvědět o něm. Ukazoval mi fotky svých koní a já se rázem zamilovala. Na koni jsem jezdila jako malá, kdy mě rodiče přihlásili do místního kroužku. Život s koňmi mě bavil, i když jsem tam chodila jen v rámci zájmového koníčku a žila jsem v panelákovém bytě.

Naše třetí setkání bylo jiné. Pozvala jsem Michala konečně k sobě a vzájemně jsme se sblížili. Michal u mě zůstal až do rána. I toto poznání ve mně zanechalo pocit, že se k sobě hodíme a budeme si rozumět. Byl tak krásný, milý, jemný a já se do něj úplně zbláznila.

Michal odjel a mně se po něm okamžitě stýskalo. Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy za mnou opět přijede. Těšila jsem se, že i já jednou poznám, jak žije a osobně uvidím jeho ranč. Vždyť mi to slíbil. Volával mi, kdykoli to bylo možné. Ne jinak tomu bylo ten večer. Vrátila jsem se z odpolední směny a Michal mi volal. Vrátila se k němu prý Kamila.

Kamila? Kdo to je? Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněla. Kamila byla ta, která od něj před deseti měsíci, teď už vlastně téměř rokem, odešla bez rozloučení. Byla to žena, s kterou se rozešli. Tak proč se, sakra, vrátila? Dovolí jí to Michal?

 „Víš, zlatíčko, s Kamilou jsem strávil několik let. Vybudovali jsme spolu něco tady na ranči. To ona mi pomáhala, když jsem s koňmi začínal. Půjčila mi nějaké peníze do začátku, pomáhala mi s koňmi. Vždyť ani nevíš, jestli bys to ty tady na ranči zvládla,“ vysvětloval.

Zvládla bych to! Určitě bych to zvládla! Něco ve mně křičelo. Byla jsem přesvědčená o tom, že po boku Michala bych zvládla cokoli. Bydlel sice daleko a já měla práci u nás ve městě, určitě by se ale časem našlo řešení. Milovala jsem ho a nechtěla se ho vzdát. Michal měl ale jasno. S Kamilou už žil, měl ji stále rád a, jak sám říkal, ona se na ranči vyznala, vybudovala ho společně s Michalem a měla možnost se tam kdykoli uchýlit. Pracovala totiž z domu, přes počítač, a nebyla vázaná na stálý pobyt v místě zaměstnání. To já bych nemohla jen tak opustit město a firmu, která mi poskytovala obživu. Navíc mě má práce bavila. Musela jsem se smířit s tím, že Michala ztrácím.

„Občas ti zavolám, zeptám se, jak se máš, zlatíčko,“ konejšil mě přes telefon. Zavěsila jsem. Nestála jsem o soucit. Michal ale volával každý den, tak jako předtím. Na mé dotazy na jeho partnerku odpovídal zpravidla: „Kamila? Šla nakrmit koně,“ a podobně.

Bylo to zvláštní přátelství. Ten, kterého jsem milovala, se stal najednou mým kamarádem. Zvykla jsem si. Zvykla jsem si na to, že na ranči žije s Kamilou a já jsem jen ta na telefonu. Vždyť jsem ho měla stále ráda.

Jednoho dne mi Michal přednesl lákavou nabídku. „Zlatíčko, co bys řekla tomu, kdyby sis vzala dovolenou na dejme tomu dva týdny a přijela sem na ranč? Mohla by ses projíždět na koni, všemožně bych tě rozmazloval, naučil bych tě, jak se starat o koně, i nějaký výlet bychom si možná mohli dopřát. No nebyla by to krásná dovolená? A hlavně bychom byli spolu,“ naléhal. „A co Kamila?“  

„Kamila? Ta jede právě na dva týdny domů, za rodiči, za sestrou a její rodinou. Chtěla, abych jel s ní, ale já tady nemůžu nechat koně samotné.“ „A to bych jako žila v tvém domě? Jak by to asi vypadalo? Co sousedi?“ „Jací sousedi? Ranč je veliký, nikdo neví, jak tady žiju.“ „Ale znají Kamilu,“ namítala jsem. „To znají. Je to má partnerka. Kdo ale kde spí, o tom nemá nikdo z těch venku přehled. Ale jestli chceš, mám tady na léto pár brigádníků, kteří mi s koňmi a rančem pomáhají. Jsou tu i holky z Ukrajiny. Mají to jako brigádu a já mám tak levné zaměstnance. Jestli chceš, můžeš se ubytovat s nimi. Rád ti to umožním. Jsou to celkem fajn holky.“

Chvilku jsem přemýšlela. Jako by Michal tušil, že si musím v nadcházejících dnech vybrat nějakou dovolenou. Myslela jsem, že ji strávím ve městě. Zajdu za rodiči, budu chodit na hory a koupaliště, většinou sama nebo s nějakou kamarádkou. Nejsou dva týdny na ranči uprostřed přírody, navíc po boku muže, který je sice zadaný, není mi ale stále ještě lhostejný, příjemnější variantou? Je to přece na Michalovi, jak se s případnými výčitkami svědomí vyrovná. Já jsem nezadaná, můžu si dělat, co chci. A tak jsem na nabídku kývla.

Michal pro mě přijel. Objal mě na přivítanou, jeho políbení jsem ale odmítla. Ochotně převzal mé zavazadlo a umístil ho do zavazadlového prostoru svého auta. Galantně mi otevřel dvířka spolujezdce, a jeli jsme. Vstříc dobrodružství. Přijeli jsme do pro mě cizí vesnice. Ranč na konci vsi byl opravdu rozsáhlý.

„Můžeš být ubytovaná tady,“ Michal přede mnou otevřel světlou ložnici. Ložnici, kde spával s Kamilou. „Nebo tě můžu ubytovat tam v budově. Je tam několik pokojů. Jestli chceš, u Marie je volno.“ Budova naproti hlavní usedlosti byla nízká, sluncem zalitá s výhledem na výběhy koní. Rozhodla jsem se bydlet s Marií z Ukrajiny. Bylo to ubytování pro brigádníky, mně ale stačilo.

Od prvního dne jsem se zapojovala do práce kolem koní i ostatní práce kolem domu a polí. Hřebelcování, čištění stájí i péče o přilehlé pozemky byly náročné. Večer jsem kolikrát uléhala víc unavená, než po perném pracovním dni. To vše za pár chvil s Michalem. Společně s ostatními dívkami a ženami, které byly na ranči na výpomoc, jsem se starala o vaření i úklidové práce.

Večeře se zpravidla odbývaly u ohně. Bylo pro Michala jednodušší nakrájet špekáčky a kousky uzenin, případně přidat kus dietního masa a zeleniny, které si ostatní upečou sami na ohni, než se vařit a připravovat večeři pro tolik strávníků. Na oběd se zpravidla pekly placky nebo se jinak využívaly plodiny z vlastní sklizně. Pomáhala jsem Michalovi také se sklizní jablek z jeho sadu.

„Líbí se ti tu?“ zeptal se, když jsem upocená táhla koš jablek. Nechtěla jsem na sobě nechat znát únavu. Usmála jsem se co možná nejlíbezněji a přikývla. Za odměnu mě vzal Michal druhý den na výlet do města. „A co koně? Kdo se o ně postará?“

„Ostatní to snad zvládnou,“ řekl Michal, a já opět cítila, že v tom lítám. Nebýt nějaké Kamily, která tu byla dřív a která tu vlastně žije nastálo, ihned bych nechala město městem a odstěhovala bych se sem, za svým milovaným. Práce by se tu pro mě našla a jistě i obživa. Jenže Kamila tu stále figurovala.

Po romantickém výletě spojeném s projížďkou na lodičce a posezením u dobrého oběda v restauraci jsme večer zakončili návštěvou kina. Dovolila jsem Michalovi, aby mi v přítmí kina tiskl ruku a dokonce mě i políbil. „Nechceš tuto noc přece jen strávit tady se mnou?“ zeptal se Michal, když mě doprovodil do prozatímního domova a opět dokořán otevřel dveře své ložnice. Byla to světlá místnost vonící dámským parfémem. Ani čas, kdy Kamila byla mimo dům, vůni parfému dokonale nesetřel. Byla to právě ta vůně, která mě přivedla zpět na zem. A tak jsem rezolutně řekla „ne“ a vrátila se zpět do části pro brigádníky.

„Kde jsi byla?“ zeptala se zvědavě Marie, když jsem opět byla na pokoji. „Malinko jsme se prošli.“ „S Michalem?“ Přikývla jsem. „Jak vlastně žil, když ho Kamila před rokem opustila? To jsi sem už jezdila?“ „Já sem jezdím už pět let. A nikdy si nepamatuji, že by ho Kamila opustila.“

Marie mi pak vyprávěla, jak se na ranč dostala a jak se postupně seznámila s Kamilou i Michalem. Jezdila k nim ještě před válkou, pro přivýdělek, aby uživila rodinu na Ukrajině. Na ranč jezdila každým rokem a trávila tu zpravidla tři i více měsíců v kuse. „Jsi si opravdu jistá, že ti dva se nikdy nerozešli?“ Vytáhla jsem diář. Měla jsem v něm přesně zaznamenáno, kdy jsem Michala poznala.

„To byla Kamila u svých rodičů. Dvakrát za rok tam jezdí. Její rodiče jsou staří a bydlí daleko. A tak je Kamila navštěvuje zpravidla sama, protože Michal musí zůstat na ranči.“

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Byla jsem tak naivní, že jsem naletěla zadanému muži, podlehla mu a ještě mu tady dělám dva týdny brigádnici zdarma? I ty Ukrajinky, které tu jsou všude kolem, dostanou za svou lopotu alespoň nějakou almužnu. A já se tady tahám s jablky, dělám podkoní, zahradnici, kuchařku a služebnou úplně zdarma jen proto, že z okna vidím na usedlost, kde je ložnice, v které si většinou Michal užívá se svou Kamilou? Je možné, že ve svém věku jsem tak moc pitomá?

Druhý den jsem si promluvila s Michalem. Nijak mi mé zjištění nevymlouval. „Já si už vlastně ani nepamatuji, jak to bylo. Občas se s Kamilou rafnu. Tak je to asi v každém vztahu? No, možná jsme se tak úplně nerozešli. Je to snad jedno? Tebe jsem měl rád, vlastně mám. Líbíš se mi, přitahuješ mě. Nechtěl jsem ti ublížit.“ Ale ublížil. Ano, Michal mě jednoduše využil. Využil mé naivity. Neměla jsem být tak hloupá.

Ač do zbytku pobytu na ranči zbývaly ještě tři dny, požádala jsem nakonec Michala, aby mě odvezl zpět domů. Od návratu se snažím na ranč, na Michala i na Kamilu zapomenout. Žiji opět svůj městský život, obyčejný, nudný, ale skutečný a bez lží. Nemaluji si už život na růžovo. Beru každý den tak, jak jde, bez iluzí. Mám svou práci, rodiče, pár kamarádek a pomalu si zase zvykám.