Sousede, honééééééééééééééééém

Sousede, sousede, honém, musíme jít! Proboha, Bětko, co se děje? Božka, máš doma Vénu? Kdepak, je v práci,tak to musíme udělat samy. Bětka se celá třese, i je pozvána k Božce domů. Inu, pozvána, jak se to vezme, odstrčila milou sousedku a už se hrnula do bytu. Co se jen tak stalo, honí se Božce hlavou. Bětka míří rovnou do kuchyně, usedá na židli, čaj odmítá, vždyť kdo by pil ve 3 ráno čaj!!!  No tak už řekni, co se stalo! Ví, že soused jel za synem pomoct mu při stavbě udírny. Určitě je to něco moc, moc špatného, vždyť Bětka se jen tak ničeho nelekne.

Je to statná žena. Nedávno z baráku "vypoklonkovala" chlapa, co si chtěl jen tak ulevit na naší chodbě, ten ale mazal. Chudák, asi si  myslel, že nikdo nebude doma. Jak moc se zmýlil. Inu, první otevřené dveře, které našel při své cestě z hospůdky. A zrovna je tam taková baba, ani na dvůr ho nepustila a jak ho hnala! Celou ulicí mu spílala a ještě držela koště, to pometlo proutěné. Naše ulička je slepá, nikam nevede, jak soused s oblibou říkává: "Konec světa tu máme." Tento ryk přilákal i značné obecenstvo hledící z oken bytů svých. Nikdo nevystrčil ani paty na pomoc chuděrce sousedce, inu, je velice známá svou kuráží i ostrým jazykem. Domorodec totiž ví, jak se jednou rozjede, nikoho při své cestě neušetří. Běda tomu, kdo by se jen tak postavil, hned by mu řekla hezky od plic co a jak a kdy udělal. Hlavně to špatné. Měla paměť sloní.    
 
A najednou se celá tady třese, ani čaj či kafe nechce, přitom kávičku má moc moc ráda. Tu se šlehačkou s přidáním kostičky hořké čokoládky. Nikdy neodmítne. Božka, musíme jít? Kam proboha v tuto hodinu, vždyť máme noční košile!!! Sice obě dámy krásné flanelové s kytičkami, ale stejně úbor, nějak jít v tuto hodinu než do postele, značně nevhodný. 

Tu se Bětka rozčílí, celá zrudne, copak to Božka nechápe? Kam jinam než na půdu! Máme tam zloděje! Cože, zloděje? Kde by se tam vzal a kudy by vešel? Po střeše zcela nemožné, vedle je barák o 2 patra vyšší než náš, to by si při seskoku akorát zlámal vaz, jinak se do domu dostat nemohl a ještě zkosená střecha. Vždyť chodbu mám přímo za hlavou, to bych přece slyšela! Honí se myšlenky Božence v hlavě. Doopravdy slyší každé cvaknutí vypínače, ví přesně, v kolik kdo přišel, on ten vypínač je přímo z druhé strany zdi ložnice. Jak cvaká v tichu noci. Tudy rozhodně nevešel! A ještě ty tři schody, co musí vyjít, jinak si natluče nos. Leda by... ale ne, nikdo z domu by přece v tento čas nebyl na půdě!!! Každý zaleze do postele a spí, jsme přece slušný barák. Uvažuje Božka. No, ona drobotina v pubertálním věku by mohla na půdě kout neplechy. Jde nás raději přepočítat, ano, počet hlav v pelíšku souhlasí. Naše to tedy nejsou.Tu si oddychne a svou  myšlenku prozradí Bětce. Cože, parchanti? No já jim dám, dej sem frťana a jdem.

Tu si obě dámy berou už zmíněné pometlo, druhá váleček na nudle a vyráží s kuráží na půdu. Chudáci drobotinka, myslí si maminka. Leč dveře na půdu jsou zavřené, přesněji zamčené na petlici. Božka, vyrazíme je! Ale Bětuš, tam přece nikdo nemůže být! Já je slyšela, blbá nejsem! No tak se vraťme pro klíče, víš, jak by mužský halasili, při opravě petlice. Tož dobrá, jdeme pro klíče, celé naše procesí se vrací zpět i s nástroji sebeobrany či z druhého pohledu nástroji mučícími. Teď už vybaveny o něco více, neb mají klíče i baterku, vracejí se k zamčeným dveřím.   
Bětušku ještě neopustila zlost na chuděrky děti a ještě se musela vracet, tu měla větší kuráž než dříve. Z "hrdla" vydávala takové zvuky pazvuky, které by i nepřítel raději nechtěl slyšet. Inu, co naplat, obě dámy už jsou na půdě a nikde nic, žádný zloděj, nic rozházené, vše tak jak bylo. Božka, nejsem blbá, pořádně hledej! Vím, co jsem slyšela! Tak obě noční košilky pomalu prohlížejí každičký kout. Nenaleznou dočista nic. Leda pavučiny. Maminka je docela ráda, že děti tam nejsou, asi by Bětušku neudržela a Bětka, inu, ta ví své. Jsou tam někde zalezlé, ale jsou. Ani neponičená petlice ji nepřesvědčí. Tak milé dámy pomalu i s nástroji schází ze schodů dolů. Ovšem Bětuška míří nejdříve domů i s chudinkou Boženkou v závěsu, prý pojď, já si je přepočítám, kterej to byl, ten vejlupek ale dostane, to si piš!

Pomaličku otvírá pokoje a přepočítává hlavičky, až na jednoho toho nejstaršího jsou doma všichni. Vidíš, já to říkala, parchant jeden, ten dostane! Ale nedostane, je přece i se sousedem pryč, pomáhá se stavbou udírny, to si nepamatuješ? No jo, ale on je to pěknej uličník. Tak kdo to byl? Nevím, jdu domů, uvařím si kafe, ležet už nemá cenu, za chvilku přijde Véna z práce. Tak pojď, jdu taky, tož obě ženušky v nočním odění i s nástroji obrany opět vcházejí na chodbu. Leč v okamžiku, kdy vystupují z bytu a míří do druhého, vchází Véna do baráku. Šmankote, strašidla a ve válečném tažení! To abych raději šel. Jé, Véno, ty jsi už doma? Jedno strašidlo se řítí přímo do jeho náruče. Co jsem komu udělal, ale ani druhé nezůstává pozadu, sousede, honém, musíte na půdu, máme tam zloděje! Zloděje? "Ahoj Bětuško, rád Tě vidím, nemáš novou noční košilku? Tu jsem ještě neviděl." Ona Bětuška totiž, když bylo ráno 9 hodin, už zůstávala v noční košili, neb dle jejího uvážení nemá cenu se převlékat, když za chvilku zase půjde spát. Byla totiž ranní ptáče, co dál doskáče. Vždy si přes košilku vzala zástěru a byla oblečena.

Tak Venoušek tedy musel i s oběma strašidly na půdu, prozkoumat, kudy a hlavně kdo tam je! Jasně, nikdo tam nebyl, jak asi až na... inu, sousedi mají na půdě uskladněné seno pro králíky, tak se stalo, že maminka tam do sena dala jablíčka, která dostanou takovou krásnou chuť i vůni, a tu se stalo, že ... nějak přišla ježčí rodinka. Kdo ví, jak se tam dostala, inu, byla tam. A soused, ten se smál při tatínkově vyprávění, jak viděl strašidla. Jen litoval, že je sám neviděl. Ale kdo ví...