Spolupacientky

Z otevřených dveří pokoje se ozval ostrý hlas: "Tak co bude s tím mým mazáním, už ráno jsem vám říkala, že chci namazat záda a pořád nic. A zavřete ty dveře, táhne sem." Sestřička si povzdechla a odpověděla hlasu: "Jen co přeložíme tady paní, tak jsem u vás."

A tak mě rychle přeložily na pokoj. Byly tam už dvě pacientky. První, majitelka onoho ostrého hlasu, druhá ještě ostřejšího a pisklavějšího. Oběma bylo asi kolem šedesáti let a moc dobře si spolu rozuměly. Alespoň, co se týkalo pobytu v nemocnici. Sestry byly líné a hloupé, doktoři neschopní, jídlo příšerné, všude špína, ostatní pacienti nesnesitelní. Jejich nemoci nejhorší. Jedna měla odoperovanou kýlu, druhá laparoskopicky žlučník.
 

Můj pobyt v této nemocnici nebyl první, na tamní chirurgii jsem byla svého času jako doma. Sestřičky jsou tam vždy milé, pracovité, páni doktoři jsou na velmi vysoké odborné úrovni, mnozí z nich i světově proslulí. Jídlo je pochopitelně s přihlédnutím k zdravotnímu stavu pacienta velmi dobré, v nemocnici je kuchyň, vše je čerstvé. Všude je dokonalé čisto, uklízí se dvakrát denně a velmi pečlivě je úklid kontrolován.

Jedna z dam se ke mně přiblížila, myslela jsem si, že se se mnou chce seznámit, ale ona se vrhla na můj stoleček, kde jsem si až teď všimla, že leží nějaké časopisy. "To si nemůžete paní číst, to tu nechala pacientka před vámi a ona se pro ně určitě vrátí," vřískla na mě a časopisy odnesla. Přísahala jsem div né na bibli, že by mě opravdu ani nenapadlo, číst si cizí tisk.

Pak přinesly sestřičky jídlo, já jediná jsem ten "hnus" snědla, dámy si šly na dortík. Vyjádřily se, že ohavnost tohoto typu by do úst nevzaly. To, že mají dodržovat nějakou dietu, to jim bylo celkem fuk, co jim bude kdo co nařizovat, ony vědí nejlépe, co je pro ně nejlepší. Byla jsem vychována ke skromnosti, mě teda kuře, bramborová kaše a kompot teda neurazí. A pak to šlo celé odpoledne, nadávaly na všechno a na všechny. Pokaždé, když se objevila sestřička, měly na ni nehorázné požadavky a připomínky, jako by na oddělení byly samy. Sestřička mi pošeptala, že jakmile se uvolní jinde místo, přeloží mě. Se slzou v oku jsem jí tiskla ruku a doufala... Při večerní vizitě mi pan doktor řekl, že ráno se můžu pokusit vstát, ale jestli bude noha sebemíň bolet, okamžitě zpět na lůžko a klid.

Po večeři mi dámy oznámily: "Mladá paní, vyřiďte své rodině, aby vám se po osmé večer už nikdo nevolal, chceme klid, spíme." No nazdar, je červen, světlo skoro do deseti, tuhle noc nepřežiju. Přežila jsem.

Ráno jsem zkusila vstát, ale bolest byla nesnesitelná, sestřička říkala, že to nic, ono bude zase líp a přinesla mycí potřeby zase k mému lůžku. "Ale pan doktor říkal, že má paní vstát a chodit," žalovaly na mě spolupacientky, ale sestřička je odbyla, že moc dobře slyšela, co pan doktor nařídil. Měla jsem jít na převaz, ale můj ošetřující lékař rozhodl, že mě převáže na pokoji. Sestřička požádala dámy, aby se na chvilku vzdálily, stejně pořád couraly na kafíčko. No tak to si dovolila hodně. Chirurg přišel a ačkoliv vím, že jeho čas je velmi drahý, s úsměvem pozoroval, jak se dámy neustále pro něco vracely, pro brýle, knihu, kapesník, atd. Pak mi vynadaly, že když jsem tak těžký případ, měla bych být na izolaci.

Do pokoje svítilo dopolední sluníčko. "Jé, to je ale nepříjemné, to mě oslňuje," pištěla jedna z dam. "Zavolejte sestru, aby zatáhla rolety, jste u okna," poručila mi. Zavolala jsem sestřičku a ta s úsměvem rolety zatáhla. Jen co odešla, ozvalo se: "Jé, tady je tma jako v hrobě a zrovna jsem si chtěla číst." To pištěla ta druhá. Neměla jsem sílu odporovat a povolala opět sestřičku, vypodobnila podobnost pokoje s hrobem a ona rolety zase vytáhla.

A už měl být zase oběd, ale přiběhly dvě sestřičky a radostně volaly, že mě převezou na jiný pokoj, že už mají místo. Hurá.

"Jéééé, ona jde paní na jiný pokoj? To je ale škoda," div se nerozplakaly dámy. "No jak pro koho," prohodila sestřička a já, šťastná, že jdu pryč, jsem se zmohla už jen na sbohem.

Na vedlejším pokoji byl ráj a nebylo to věkovým rozdílem, mojí spolupacientkou byla paní skoro devadesátiletá, po velmi těžké operaci, ale tak milá a příjemná, plná optimismu.

Je to prostě o lidech. Někdo se snese s každým a někdo prudí vždy a všude.

Přeju vám všem, abyste vždy potkali jen tu první sortu lidí.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz