Správný houbař má sezonu stále!

Miluji procházky lesem. Jen za poslední ta léta chodím více na jaře, v létě a na podzim, zimě se vyhýbám. Jenže, přišla jsem náhle o práci a potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Les mi vždy pomáhal.

A můj psík Ben také potřeboval pořádnou procházku. „Co takto spojit příjemné s užitečným?“, napadlo mě, ještě než napadl sníh. Našla jsem jeden z batohů, do něj dala granulky pro Bena, pár piškotů, vodu i nějakou tu baštu pro sebe. A v doprovodu Beníka jsem zamířila na nádraží.

Kam pojedu? To jsem přesně nevěděla. Mám Beskydy v blízkosti mého domova prochozené, a tak jsem zvolila jednu z mých oblíbených stanic, kam jsem sobě i psovi koupila jízdenku.

Vláček přijel, vcucl nás, a my se usadili ve vlaku. Já na sedadlo, Ben zaujal místo na zemi. Strážil mě a nadělal v celém vlaku, jako obvykle, příšerný hluk. To byste nevěřili, jak hlučný může být čtyřnohý pasažér, mající alergii právě na průvodčí. Jízdenky byly zkontrolovány bez větší újmy na zdraví paní průvodčí a bez roztrhání její uniformy. Konečně jsme mohli vystoupit. A Ben cítil dobrodružství. Venku byl krotký jako beránek. Zvolna jsme procházeli známou obcí, kudy běžně v létě, nebo na jaře, chodíváme na Velkou Čantoryji.

houbaři Miluji ta místa. Konečně skončila obec a před námi se otevřela širá krajina. Ne, nepůjdu až na vrchol, kde se tyčí rozhledna. Je zima, změním trasu. Nemusím si uhnat zápal plic. Projdu se lesem poblíž lidských stavení. Podívám se na místa, kde jsem nikdy nebyla. A jak jsem se rozhodla, tak jsem také učinila. Les nás pohltil a Ben začal větřit. Byl netrpělivý, ale nevzdaloval se od mé nohy. Je naučený, že nesmí běhat volně po lese. A tak jsme stoupali do mírného kopečka. Všude bylo ticho, klid. Najednou se před námi otevřel krásný výhled. To už jsme tak vysoko? Obec ležela jako na dlani. A já náhle zapomněla na stres s hledáním nové práce, na rekonstrukci bytu, kterou právě chystám i na další starosti. Vždyť jsme tak malincí, nicotní na tomto světě! Nějak bylo, nějak bude. Každá mince má přece dvě strany.

Chodili jsme asi tři hodiny. Najednou se zvedl vítr. Měli bychom se asi vrátit.

„Bene, kudy?“ ptám se psa.

V zimě je krajina trochu jiná. Nekvetou květy, stromy neplodí. Ať se podíváte, kam podíváte, všude je to podobné. A k tomu ten vítr. Ben mě táhl směrem, kudy jsme ale určitě nepřišli. Chvilku jsem šla za ním. A už vidím psa, jak se choulí u malé chatky pro lesníky.

„Aha, tak tobě se zastesklo po teple. Ta bude asi zamčená, Bene,“ řekla jsem k psovi.

Ale na dveřích, sbitých z pár latěk, nebyl žádný zámek. Chatička byla otevřená. Nebylo tu co ukrást. Stůl sbitý z fošen, samý suk, a kolem pár špalků místo židlí. V alobalu byly zabaleny zápalky. To bylo vše. Ale nám to postačilo, abychom se tu schovali, než se přežene vítr. A opět bylo krásně, bezvětří.

„Tak jdeme dál, Bene. Vrátíme se, ať dorazíme domů za světla,“ řekla jsem k psovi, který mě následoval. Už jsem začínala mít v lese strach. Ale Ben se rozběhl za chatu, dál od obce.

„Tak to ne, půjdeš na vodítko,“ rozběhla jsem se ke svému neposlušnému kamarádovi.

Ten stál vedle buku, na kterém se vyjímaly šedavé deštníčky. Je to vůbec možné? Houba vypadala jako hlíva ústřičná! A bylo jí tu plno. Opodál stojící pařez byl jí také posetý. To je asi houba hlívě hodně podobná. Už jsem chtěla odejít. Co když to je ale ona léčivá houba, kterou mám tak ráda? Co když jsem tady v lese, uprostřed ledna, našla pravý houbařský poklad? V létě a na podzim jsem toho moc nenašla, a uprostřed ledna najdu houby? „Nedá se nic dělat, kamaráde, budeme jíst,“ pohladila jsem psa. Nasypala jsem mu granule i piškoty, abych v batohu udělala místo, a sama jsem se zakousla do tatranky. Ben byl z procházky vyhládlý, tak své zásoby slupl rychle. Nakonec jsem mu dala i šunku z rohlíku, na kterou jsem neměla chuť, a rohlík tu nechala pro zvěř. Batoh byl rázem nacpaný houbami, a ještě jeden pořádný trs zbyl. Ten jsem popadla do ruky a nesla ho jako pugét.

Cestu k vlaku jsme našli brzy, a obtěžkáni jsme se vrátili domů. Nechala jsem si od odborníka potvrdit, že jsem se nemýlila a jde skutečně o jedlou a léčivou hlívu ústřičnou.

A tak jsem se zařadila mezi houbaře, kteří houby sbírají po celý rok. Na gulášovce z hlívy jsem si pochutnala jak já, tak i Ben. To budeme zdraví. A příští rok se těším opět na zimní procházku.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete