Sprcha pro maminku

Byly jsme tehdy se sestrou malé, když naši koupili zahrádku. Chtěli, abychom si hrály na čerstvém vzduchu a měly zdravé, chemií nedotčené ovoce a zeleninu. A tak jsme si stavěly se sestrou v přilehlém lesíku bunkry, hrály jsme si u blízkého potoka na vodníky, házely šipky do terče připevněného na kmen mohutné lípy a naši zatím pracovali na zahrádce. Zahrádka se stala dějištěm našich dětských her, místem odpočinku a relaxace i místem, kam rodiče vodili návštěvy.

Opekly se párky, příjemně pohovořilo na vzduchu, místo v panelákovém bytě. Jen jedno rodičům, zvláště mamince, chybělo. Zahrádka neměla elektřinu. To se vyřešilo krásnou petrolejovou lampou, při níž jako by na nás dýchly zlaté staré časy. Ale nebyla zde ani pitná voda. Jediným zdrojem vody byla studna a blízký potok. Přesto si někteří sousedé sehnali zahradní sprchu s čerpadlem. Tenkrát to ale nebylo tak jednoduché. Sprchy se u nás v těch dobách neprodávaly, vozily se z Německa.

Maminka chodila v horkých letních dnech po zahrádce v plavkách a slibovala si: „Až pojedeme do Německa, musíme si taky přivézt tu sprchu.“ A tak jsme zatím chodili pro osvěžení k potoku, nebo ke vzdálenější řece.

Blížily se maminčiny narozeniny a my se sestrou jsme dumaly, co jí dáme, aby ji dárek potěšil. „Maminka si přeje sprchu,“ řekla má mladší sestra. „No jo, ale jak ji seženeme? Víš, že je z Německa,“ řekla jsem. „Tak ji vyrobíme,“ řekla sestra, která už měla vše jasné. Doma v kuchyni pak vlezla do kuchyňské linky. Vytáhla velikananánský cedník, který si maminka pořídila v době, kdy kupovali zahradu na šťávu z přebytků ovoce. „Když do toho uděláme dírky…“, uvažovala. „Ale jak se tam ta voda dostane?“

Nakonec jsme cedník vzaly ven, že to ještě vymyslíme. Společně s kamarády jsme do cedníku udělaly hřebíkem a kameny dírky. Cedník byl z plastu, vydržel a při troše fantazie skutečně vypadal jako prototyp sprchy. Pak jsme ve sklepě našly násadu na smeták a cedník jsme pomocí drátu připevnily až na samý konec. „Teď už stačí jen zabodnout sprchu do hlíny,“ řekla sestra. „A čekat, až bude pršet,“ smál se náš starší kamarád Julek. Se sestrou jsme propašovaly podivný nástroj až na zahrádku a schovaly jsme ho v kůlně.

V den slavnostního předání bylo pořádné horko. Maminka byla opět v plavkách a my jsme ji poprosily, aby se chvilku nedívala. Vytáhla jsem se sestrou naši sprchu, zapíchly jsme ji do záhonu a maminku jsme se zavázanýma očima posadily na starou židli. Mamka totiž byla vyšší, než ona sprcha. Sestra nabrala dětskou konvičku plnou vody, stoupla si na druhou židli a vlila vodu do trychtýře. Maminka se až lekla, když ji začaly zkrápět kapky vody. No, neměla vůbec z našeho dárku radost. On ten cedník byl tenkrát také z Německa, u nás se nedal tak velký sehnat. A tak při další cestě do zahraničí naši nekupovali jen sprchu, ale i nový cedník. Ale nám bylo odpuštěno. Chtěly jsme přece mamce udělat radost… 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10