Stačí jen žít

Jmenuji se Mirka. Před měsícem mi bylo čtyřicet. Co o sobě prozradit víc? Patnáct let vdaná, tři děti, patnáctiletý Toník, o dva roky mladší Jeník a jako poslední benjamínek Karolínka. Ta vznikla omylem. Když jsem ji čekala, snili jsme s Vláďou, to je můj muž, o blonďaté princezničce. Kája blonďaté vlásky má. Princezně se ale nepodobá ani náhodou. Hravě strčí do kapsy oba kluky. Je to náš malý čert.

Když jsem před lety Vláďu potkala, šáhli jsme svorně v knihovně po jedné knize na polici a ani jeden se jí nehodlal vzdát, byl mi sympatický. Tichý, klidný, s brejličkami vypadal tak bezbranně, že jsem mu tu knihu podala. On ale trval na tom, že si ji mám půjčit já. Ta kniha nakonec zůstala na polici. Ani jeden jsme ji nechtěli uzmout tomu druhému, až tam prostě zůstala. A tak mě Vláďa alespoň pozval do kina. Byl hodný, pořád mi nosil kytky, čokolády, bonboniéry a oříšky v čokoládě, až jsem postupně kynula a kynula. Když jsme po dvou měsících čekali našeho prvorozeného Toníka, nebylo co řešit. Vzali jsme se.     

Vláďa měl auto, já malý byt, garsonku. Dali jsme to dohromady a měli jsme slušné základy pro mladou rodinu. Dva roky nato se narodil Jeník. Byt jsme vyměnili za 3+1, koupili jsme větší auto a menší chalupu. Vláďa měl dobré zaměstnání, já uměla šetřit, a tak nám nebylo zle. Byla jsem ženou v domácnosti. S narozením druhého syna hodně unavenou ženou. A tak jsem lítala denně po bytě s prachovkou, tahala za sebou vysavač a obvykle na mně viseli jeden, nebo oba synové. Můj muž, pán tvorstva, přitom stěží zaznamenal, že mu po bytě běhají malí tvorečkové. Když ho rušili při sportovních utkáních v televizi, tvářil se, jako by to byl nezvaný hmyz, kterého je potřeba zneškodnit. Byl ale vychován tak, že neuměl zasáhnout. Tiše seděl, tvářil se jako boží umučení a nedělal vůbec nic. Byl jako na baterky.

Ráno vždy ve stejnou hodinu vstal, přešel do koupelny, kde se vysmrkal do umyvadla (nechápu tento typicky mužský zvyk), vykonal potřebu na toaletě (nikdy po sobě nedal zpět prkénko) a vykonal ranní hygienu spočívající ve dvou prstech namočených ve vodě, kterými si promnul oči, uši a přetřel krk. Poslepu šáhl do skříně, kde na něj čekalo mnou pečlivě vyprané, vyžehlené a uložené oblečení, rozházel přitom celý komínek prádla, naučeným pohybem se naklonil k mé tváři, vlepil mi pusu a byl pryč. Doma nesnídal. V práci si koupil kafe z automatu a bagetu plnou éček, k tomu čokoládovou tyčinku. A odpoledne po návratu na něj čekal doma uvařený oběd. Mnou uvařený oběd. Ten jsem stihla uvařit a ještě jsem nakoupila, vyvedla děti na pískoviště, kde jsem obvykle musela řešit jejich hádky s ostatními dětmi, utřela prach, povysávala, zalila kytky, vyprala, pověsila prádlo, zašila urvané knoflíky a děravé ponožky, vyzvedla dopisy, reklamní letáky a složenky z poštovní schránky, zašla na poštu, do masny, často s dětmi k lékaři, vyřídila opravy všech rozbitých domácích spotřebičů, zařídila malíře, instalatéry a další služby spojené s užíváním bytu, protože můj muž, jak říkal, na to prostě nebyl, a byla tu má druhá polovička. Když se narodila Karolínka, těžko jsem vše stíhala. „Vždyť jsi na mateřské dovolené!“, chlácholil mě můj muž a dával si pozor na to, aby dostatečně zdůraznil slovo dovolená.

Vláďa nikdy nebyl člověkem, kterého bych bezmezně milovala. Vždy jsem byla šprýmař, veselý člověk, sportovec. Než jsem svého muže poznala, sjížděla jsem vodu s kamarády, jezdila pod stan nebo přímo pod širák, dokázala jsem si dělat psinu sama ze sebe i kamarádek. Byla jsem oblíbená v kolektivu. Když jsem poznala Vláďu, pro kterého slovo humor nejspíš představovalo něco neslušného, nevhodného a zakázaného, mí přátelé postupně vymizeli. Vážný Vláďa nakonec nakazil i mě. „Ale je hodný,“ říkávala jsem mé jediné kamarádce Petře, která mi ještě zbyla. A tak jsem s vážným Vláďou chodila do knihovny, do muzea, do divadla, a když jsem chtěla jen tak pod stan, zvítězil jeho návrh a odjeli jsme na společnou dovolenou do plně vybaveného hotelu. Místo posedávání u táboráku a zpěvu táborových písní jsme trávili večery v kavárnách. Vodu jsem přestala sjíždět, Vláďa totiž neumí plavat. A když jsem jednou zavýskla, když přijeli do našeho města kolotočáři, a projevila jsem obrovskou touhu svézt se na centrifuze, tvářil se, jako bych právě spadla z měsíce. „Blázníš? Jsem malý?“, zpražil mě. Ale pak přišly děti a starosti, tak to bylo vlastně jedno. Teď ale, po patnácti letech manželství, to je jiné. Toník a Jeník jdou do puberty, už nás nepotřebují mít stále za zády. A ten malý prcek Karolínka je ráda s babičkou a dědou. S mou babičkou a dědou, podotýkám. Mí rodiče ji totiž cpou cukrovou vatou bez obav, že to není zdravé a kazí se po tom zuby, jezdí s ní na kole bez balančních koleček, přičemž můj táta málem prodělá infarkt, jak utíká za řítícím se kolem se smějící se holčičkou, kreslí abstraktní díla prsty pomatlanými temperovou barvou na obrovský balicí papír, navštěvují cirkus, bazén i ony mnou oblíbené kolotoče. A má máma, která má oči jako ostříž, Karolínce klidně vystřelí růži z krepáku na střelnici a netvrdí, že střílení je jen pro muže. Zato k rodičům mého muže se Karolínka netěší. Tam musí sedět slušně na židličce, i před barák je vybavena růžovou sukénkou (je to přece holčička) a jen smutně se dívá na ostatní děti, které si hrají po dešti v kalužích, cákají kolem sebe, patlají se pískem a trhají kalhoty. Jí zdravou zeleninu, ovoce a bio potraviny místo gumových medvídků, které prý vůbec jejímu zdraví nesvědčí. A jediným ústupkem snad je půlhodinka, kdy se smí naše Karolínka podívat na pohádku před tím, než půjde spát.     

U mých rodičů má ale Karolínka azyl. A tak se snažím už třetím rokem navrhnout Vláďovi, že bychom mohli alespoň na pár dní někam za dobrodružstvím. „Třeba na pořádný výšlap, nebo na kole někam daleko. Spát můžeme pod širákem. Nebo si skočit alespoň bungee jumping, tandemový seskok padákem, anebo se jen zúčastnit zorbingu. Víš, to je ta průhledná plastová koule, kterou se řítíš z kopce,“ snažím se Vláďu přemluvit a koulím na něj své oči. I Vláďa na mě koulí své. Spatřuji v nich ale místo nadšení opovržení, snad i strach a výsměch. „Jsi normální? Víš, že mi rychlý pohyb nedělá dobře. Proč bych se měl někam kutálet v kouli?“

„Proč asi? No, abys byl veselejší a nekoukal se na svět jako mrzout.“

„Říkám, že ten pohyb mi nedělá dobře!“ zopakuje. Vím. Snad právě proto Vláďa mimo práce už nedělá vůbec nic. Ale mně pohyb chybí a Vláďa je dosti žárlivý. A tak mi nedovolí, abych něco takového dělala sama, a s ním nemůžu.

„Je hodný,“ vysvětluji v kavárně opět Petře. „Jenže se k sobě vůbec nehodíte. Takový člověk se hodí ke mně. Já, já například i k vám do šestého patra chodím pěšky, protože se bojím výtahu. Jízda na kole je pro mě nebezpečná a zvracím, i když se na kolotoč jen dívám.“  Má pravdu. Petřin manžel musí veškeré sportovní aktivity vykonávat sám. Petra s ním nejde ani do lesa. Má strach, že ji napadne medvěd, rozsápe vlk, nebo se do ní alespoň zakousne klíště, samozřejmě nakažené. Jenže já už tak žít nemůžu. To totiž není všechno. Od chvíle, co jsem si Vláďu vzala a postupně mu porodila tři děti, jako bych ztratila svou cenu. Vždyť já už ani nevím, co je to tulení. Vše bere Vláďa jako samozřejmost. A když se snažím, aby v našem vztahu zajiskřilo alespoň pár jisker (které tu vlastně nikdy nebyly), Vláďa se zvedne z křesla a jde spát, nebo si zesílí televizi. „Máš mě vůbec rád?“ ptám se ho. „Není ti špatně?“ opáčí, jako bych mluvila marťansky.

„Nemůžu už tak žít,“ svěřím se Petře fňukavě. „Víš co? Se mnou tě Vláďa pustí. Vezmu si dovolenou, holku dám k bábi, ty necháš děti Vláďovi, nebo je taky půjčíš prarodičům, a vyrazíme spolu na dovolenou. Týden snad stačí. Odpočineš si, přijdeš na jiné myšlenky.“ Jak řekla, tak se taky stalo.

Jenže…

Vybraly jsme něco mezi hotelem, který chtěla Petra, a stanem, který jsem si přála já. Jely jsme do chatek v jednom menším kempu. Vláďa nás dokonce odvezl. Štítivě se rozhlédl po kempu vybaveném společným sociálním zařízením, bufetem, před kterým se jedlo venku, a pronesl: „Tady bych nebyl, ani kdyby mi za to zaplatili.“ Divila jsem se, že Petra se kempu nezalekla. Zato já jsem byla ve svém světě. Petra si brzy našla útulnou kavárnu nedaleko kempu, ve které trávila každou volnou chvilku. A mně to ani nevadilo. Vybavená košíkem jsem sbírala hříbky, chodila na vzdálené rozhledny, mučila se několik desítek kilometrů dlouhými túrami, nebo jsem se vypravila k rybníku si zaplavat. Byla jsem ve svém živlu. A když jsem pak u rybníka potkala toho chlapíka s vypracovanou postavou, který se snažil předvést, jak daleko až doplave, byla to pro mě výzva. Jsem dobrý plavec, a tak když on přeplaval rybník tam a zpět, já ho přeplavala hned dvakrát. Podruhé mi už plaval naproti. „Vy se nebojíte?“ „A čeho?“ nechápala jsem. „No, třeba lochneské příšery…“ dodal, protože ho asi nic jiného nenapadlo. „Jediná příšera, kterou tu vidím, jste vy,“ odsekla jsem, jak bylo kdysi mým zvykem, a hned jsem se kousla do jazyku. Ale muž se neurazil, naopak. Zasmál se, a pozval mě na kafe. No, a já přijala. Jenže ten muž, jmenoval se Petr, bydlel nedaleko sám a choval koně. Když mi o nich vyprávěl, tajil se mi dech. Vždycky jsem chtěla jezdit na koni. Když mě zval na projížďku, chtěla jsem říct ne, ale ono ze mě vylezlo ano. Vždyť já se tak těšila! Ani nevím, jak se to stalo, ale s Petrem jsem opět ožila. A tak i po návratu, když Vláďa odjížděl služebně mimo domov, jsem prchala do přírody za Petrem. Toník odrůstal, nastoupil na střední školu, bydlel na intru. Jeník trávil čas hodně u babičky a dědy, kde měl nejlepšího kamaráda a já jednou vzala s sebou za Petrem i Karolínku. Riskovala jsem hodně. Co kdybych se přeřekla? Ale ono to už bylo jedno. Já už dávno s Vláďou žít nechtěla. „Neblbni, je to táta tvých dětí,“ varovala mě Petra, které jsem se, opět v naší kavárně, svěřila. Jenže já už s Vláďou žít nedokázala. Pořád jsme se hádali a strašně mě nudil. On mě vlastně nudil celých patnáct let. Jenže jsem to nějak skousla, právě kvůli dětem, a nějak jsem zapomněla žít. S Petrem bude těžký život, to jsem si uvědomovala. Žije na samotě, chová koně, je stále v jednom kole. Ale chodí na kolotoče, rád se směje a koupit mi srdce z perníku mu nepřipadá ani trochu dětinské, hloupé nebo stupidní.

Po roce dvojího života Petr poznal i kluky. Hned si rozuměli. To Tonda už měl známost. A jednou, jen tak mezi řečí, mi na adresu Vládi řekl: „Vím, že je to můj táta, ale proti Petrovi je děsný suchar.“ Vlastně mi Petra schválil. Před rozvodem mi Petra ještě tento krok rozmlouvala. Já na ni nedala a dnes už žiji pátým rokem s mužem, s kterým je každý den svátek. Nikdy to nebyl ňouma, který bez rozmyšlení schválí, co řeknu. On totiž nad vším přemýšlí. A i když nemá na věc stejný názor, najdeme kompromis. Smějeme se, škádlíme, můžu si z něj dělat srandu. A to jsem asi potřebovala… 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10