Stále na něco zapomínám...

Sedím si, dosti pohodlně u časožrouta-počítače, bloumám od zpráv k soutěžím, mrknu, zda příbuzenstvo či známí neposílají nějakou poštu, s potěšením shlédnu nové fotky mladší - šestitýdenní - prapravnučky. Starší, jedenačtvrtletá, se ukáže v podvečer s rodiči na SKYPE, zpravidla s něčím k jídlu v ruce nebo v puse.    

„Jestlipak víš, co je dnes za výročí?“ zahlaholí od žehlení má žena... Zaleknu se, zpytuji svědomí, něco jsem prošvihl? Nechtělo to kytku či bonboniéru? Než stačím v duchu prolistovat kalendář, uklidní mne podrobnost: „Dnes tu bydlíme přesně pětapadesát let.“   A už jsem doma, obrazně i doslovně. V lednu, roku devětapadesátého, se naše, tehdy ještě čtyřčlenná rodina, nastěhovala do tohoto bytu, abychom v něm, nějakých pár desítek let zůstali sami dva /počítám-li naše fenky, některé roky i tři/ až do té výsledné pětapadesátky.    

Jak to vlastně začalo?

Navrátil jsem se z vojny do městečka, které vešlo do historie teprve poslední dobou, neboť bylo zjištěno, že se tu v době, tuším ještě C.a K. mocnářství, narodil předek kandidáta na amerického prezidenta a posléze šéfa skrz zahraniční politiku. Problémy byly dva - práce a bydlení. Podkrovní jedna místnost v domku manželčiných rodičů - prvorozenému byly skoro dva roky a práce v místním komunálu, byť v honosné funkci provozního vedoucího - obojí nebylo to mnohdy zmiňované „pravé ořechové“. /Jako již několikrát, opět prosím o radu, kde se to rčení vzalo?/     
Pravda, byla tu možnost, vrátit se zpět k řemeslu, k tavení oceli do Vítkovic, ale byl jsem tam příliš krátce a „pláchl“ jsem zachraňovat pohraniční zemědělství, takže začít tam, nebo onde?    
Zachránila to inzerce - asi to byla Mladá fronta. Volala brigádníky k výstavbě nového dolu v místě, o kterém jsem dosud slyšel jen to nejhorší - ale...slibovala bydlení a to prý brzo.     
Nelhali, moje milé přítelkyně, přátelé. Nastoupil jsem v polovině září roku osmapadesátého, chvíli jsem kopal kanály, betonoval základy povrchových staveb, jak jsem se již jednou chválil, jsa poněkud vzdělán, opět povýšil na parťáka a pomocníka stavbyvedoucího. V půli prosince jsem dostal dekret na 2+1 v cihlové novostavbě okresního města - než se vše dokončilo, trvalo další měsíc, no a dnes je tady to výročí.    
Do nového bytu jsme se stěhovali už čtyři, k už skoro tříletému synovi přibyla tříměsíční dcera. V rodině je to snad tradice, já byl - jak jsem již někde uvedl - taky přemisťován z Hané na Valachy ve věku tří měsíců.    
Dodnes vzpomínáme, jak malý, letos už osmapadesátiletý „capart“ pobíhal po poloprázdném prostorném bytě - nábytku z toho podkroví bylo poskrovnu, fascinovaly ho nejen parkety /byly dosti odfláknuté, prosakoval mezi nimi  asfalt z izolace/, ale zejména teplé ústřední topení. Věřili byste, že je tu ještě to původní? Dokonce i hliníkové dráty v elektrických rozvodech, ty se mění jen tomu, komu náhodou vyhoří zásuvky nebo krabice. Změn doznaly jen rozvody vody, střecha a venkovní omítky - jo a také balkony, poté, co některé - ne u nás - spadly.    
Kdybych měl říci, v čem byly změny největší, tak by to byl pohled z okna a pohled do peněženky. Začnu tím smutnějším, abych pak mohl své povídání optimističtěji ukončit.     
Základní nájemné - smlouva k 1.1.1960 - 47,28 Kčs, + zálohy na služby a energie - prostě suma sumárum  162,60 Kčs. Počítám-li, že můj tehdejší příjem /mimo přídavků a mateřské manželky/ byl kolem 1.600 Kčs, tak to bylo, bratru počítáno, tak kolem jedné desetiny. Dneska je to bezmála šest tisíc, více než čtvrtina našich společných důchodů.      
Ale zato ten o moc lepší pohled z okna na okolní svět - i když - posuďte sami.    
Pravda, v době nastěhování bylo nutné se brodit staveništním bahnem, uprostřed dnes zatravněného prostranství, kde dřív byl rybníček s rákosím a kvákajícími žábami, stojí pomník a pod stromy jsou tam lavičky, na kterých bohužel nesedávají milenci, leč povalují se tu v lepším případě bezdomovci, v horším zfetovaná - sice nekvákající - přesto hlučná omladina.     
Na druhé straně jsme se dívávali na postupně likvidovanou dělnickou kolonii, v období posléze osídlenou cikány - Romové tehdy asi nebyli. Všichni pravděpodobně pracovali, protože poněkud hluční bývali až v podvečer a dokonce občasné zabíjačky a vepřové hody tu byly jen o volných dnech. Dnes se tu díváme na skupinu cihlových i panelových bloků, za nimi je rušná ulice a někdejší komunita či její potomci se soustřeďují ve vzdálenější čtvrti. Někdy mám dojem, že jich poněkud přibylo. Párkrát jsem koketoval s myšlenkou na přestěhování. Tu proto, že byt je malý, to když přibyl nejmladší syn a jeden ze dvou pokojů se stal „dětským“, podruhé, když se stal týž byt velkým v momentě, kdy nám poslední z dětí odešlo do svého. Naposled to bylo nedávno, kdy nám byl nabídnut skoro zadarmo volný  byt jednoho ze synů, navíc v přízemí - tedy o dvě patra schodů méně - ale odolali jsme s tím, že už to ani snad nestojí zato.   
A navíc, k tomu optimistickému zakončení - máme jednak zažádáno o pobyt v domě s pečovatelskou službou a navíc i zaplacen pomníček a místo na místním hřbitově, odkud je velice krásný výhled na část Beskyd s Lysou horou.   
Co chtít víc, že áno?