Když jsem byl se Sárou rok, právě se ke mně přestěhovala, rozhodli jsme se pořídit si psa. Oba jsme byli ještě mladí na to, abychom si pořizovali dítě. Přesto jsme chtěli mít něco společného, o co se můžeme starat. Jistě, mohli jsme si vysadit květiny, koupit papouška nebo třeba kočku. Oba jsme ale tíhli ke psům. Já vyrůstal v domku, kde byl vždy minimálně jeden pes, a Sára jako malá měla doma taky malého pejska. A tak jsme si pořídili australskou kelpie, australské pastevecké psí plemeno. Shodli jsme se na tomto inteligentním, citlivém a společenském plemeni, protože jsme oba náruživými turisty. Kelpie byla rasa právě pro nás, mohli jsme ji vzít do hor i pod stan. Vybrali jsme si krásnou tmavou fenku a dali jí jméno Dafné.

S Dafné bylo rázem veseleji. Pravidelně jsme s ní vyráželi na výlety a měli ji rádi skutečně jako dítě. Nic nám v tu dobu nescházelo. Měl jsem svou Sáru, dívku o dva roky mladší, inteligentní a pohlednou, a k ní také domácího mazlíčka, Dafné. Oba jsme se Sárou pracovali jen na ranní směny. Měli jsme tak dostatek času si zpříjemnit každodenní odpoledne. Zdálo se, že nás nic nemůže ohrozit.

Po třech letech společného života jsme začali uvažovat o založení rodiny. Blížila se mi třicítka a cítil jsem, že Sára je ta pravá. Tak proč to neposvětit dítětem a svatbou? Sára nebyla proti. Začali jsme plánovat. Dřív, než jsme naplánovali naši společnou cestu životem, Sára přišla o zaměstnání. Firma, u které pracovala, skončila v insolvenci. Sáře dlužil zaměstnavatel dvě výplaty, když byl ukončen pracovní poměr. Připadalo mi, že právě to je vhodným okamžikem na dítěti zapracovat. Jiný názor měla ale Sára.

„Nemám teď žádný výdělek, musíme počkat. Copak je moudré přivést dítě na svět v době, kdy jsem bez příjmu? Bude lepší počkat, až někam nastoupím, abych měla nárok na mateřskou. A svatba tudíž taky počká.“

Nehodlal jsem ji nutit. Žili jsme spolu, budili jsme se spolu každé ráno a každý večer spolu usínali. Nebylo kam proto spěchat. Měl jsem Sáru rád. Proč na ni chvátat?

Chodil jsem dál do práce, Sára pečovala o domácnost, vařila a dopoledne mimo procházek s Dafné hledala nové zaměstnání. Přišel jsem domů, měl jsem navařeno, napečeno a po malém odpočinku jsem většinou se Sárou a Dafné vyrazil někam na procházku. Sára byla zpočátku nervózní, že nemůže najít novou práci. Občas šla někam na pohovor, nikdy se jí ale neozvali s příznivou odpovědí. Buď se jí neozvali vůbec, nebo jí jen sdělili, že nebyla úspěšná. Několikrát postoupila i do dalšího kola výběrového řízení, vždy však se stejným výsledkem. „Nebuď smutná, jednou to vyjde. Vydělám dost, chvilku si můžeš odpočinout,“ konejšil jsem ji.

Sára byla doma pomalu čtvrt roku. Po počáteční špatné náladě a rozladěnosti mi začalo připadat, že je najednou spokojenější. Vítala mě odpoledne s úsměvem a vyprávěla mi, kde všude s Dafné byla a co zažila. Často byla z procházek tak unavená, že nestála už ani o odpolední vycházky do přírody se mnou. Nijak mi to nevadilo. Mohl jsem lenošit doma, věnovat se počítači, nebo si přečíst dobrou knihu. Ničeho jsem si dlouho nevšiml.

Až po nějaké době jsem zaregistroval tu nový svetřík, tam zase halenku či botičky, které jsem u Sáry ještě neviděl. „Tak jsem si dovolila koupit něco nového na sebe. Jako šedá myš se u pohovorů neprosadím,“ tvrdila Sára, ač nové oblečení bylo třeba jen sportovní teplákovkou. Mě ale zajímalo, kde na oblečení vzala peníze? Nechával jsem jí sice doma celý svůj výdělek, aby s ním hospodařila, vždy ale nakoupila věci do domácnosti, jejichž cena zhruba souhlasila s tím, co v domácím rozpočtu ubylo. Po čase mi vysvětlila, že její bývalý zaměstnavatel, ten v insolvenci, jí přece jen vyplatil něco z dlužných mezd. Věřil jsem jí, neměl jsem důvod jí nedůvěřovat.

Až po dalším měsíci jsem se vracel dřív z práce. Odpadly mi dvě hodiny a těšil jsem se, jak Sáru a Dafné překvapím. Cestou domů jsem koupil kytku a blížil jsem se k našemu domu. Pak jsem zahlédl našeho psa. Dafné stála na rohu domu, zpoza rohu vykukovalo jen vodítko. Chtěl jsem na fenku písknout. V tu chvíli se objevil její doprovod. Zpoza rohu vyšla Sára zavěšená do cizího muže.

„Je mi líto, že už musíš jít, miláčku,“ řekla Sára, stoupla si na špičky, protože muž byl o deset čísel vyšší než já, a vlepila mu pusu, až to mlasklo. „Tak zítra,“ zamávala. Ani si mě nevšimli. Já byl zatím vmáčklý mezi kontejnery před domem.

Šel jsem to rozdýchat po městě a přišel domů ve stejnou dobu, jako obvykle chodívám z práce. Kytka dávno skončila v koši. Chystal jsem se se Sárou promluvit. Myslel jsem si, že bude zapírat, prosit o odpuštění. Jí se ve skutečnosti ulevilo. Nového přítele si prý našla už dvěma měsíci a chce s ním zůstat. Tak jsme se rozešli. Sára si odnesla věci z mého bytu. Co bude ale s Dafné? Od této chvíle máme o naši fenku střídavou péči. Ani jeden z nás se jí totiž nechtěl vzdát. A tak Dafné má dva podobné pelíšky, dva kontejnery s granulemi a dva domovy. Zvykla si skvěle. Sára tvrdí, že její nový přítel ji také přijal. A tak dnes místo o děti, staráme se o našeho psa. Ač jsem sám, je to to jediné, co mě s bývalou láskou Sárou ještě spojuje.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10