Tělocvikář

Nový tělocvikář si vyslechl, co jsme v hodinách dělaly, nechal nás na čas vyšplhat na tyč, párkrát přeskočit kozu, nad naším gymnastickým uměním se kysele ušklíbl a o míčových hrách prohlásil, že jsou v osnovách základní školy. Královnou sportu je atletika. Naše fyzička je prý příšerná a je nutné zahájit intenzivní tréning. Bohužel na většinu atletických disciplin však není vhodné prostředí a podmínky, ale to nejdůležitější v atletice, to jest běh, ten bude naší prioritou. Kamarádka ho taktně upozornila, že škola žádné hřiště nevlastní a v okolí se nenachází ani vhodný park. Tělocvikář nás uklidnil, že to nevadí, velký prostor na běhání a jiné sportovní aktivity je přece na Letné. Argumentovaly jsme logicky, že Letná je přece na druhém břehu Vltavy a než tam dojedeme tramvají, je to skoro tři čtvrtě hodiny. 

"Kam bysme jezdili, doběhneme tam, za dvě vyučovací hodiny to hravě stihneme," usmíval se tyran.

"No prima," nadávala kamarádka nahlas. "Když už budeme na Letný, tak si můžeme na Spartě zahrát třeba fotbal, že jo." Tělocvikář nepochopil ironii a odpověděl: "Ano, když budu s vámi spokojen, nechám vás za odměnu zahrát si třeba fotbal, vezmu míč."

Šla jsem do mdlob a nebyla jsem sama, jeho představa naší dvouhodinovky teda byla, že proběhneme někudy k Vltavě, přeběhneme most, vyběhneme schody na Letnou, tam si zahrajeme fotbal a stejnou trasou se vrátíme zpět ke škole. Jak jsem teď litovala, že není k dispozici nějaké hřiště. Házení kladivem, koulí nebo oštěpem by mi určitě šlo, zvlášť, byl-li by na blízku pan profesor, určitě bych se trefila.

Tělocvikář se rozhodl svou teorii tréningu uvést do praxe. Sám v tuzexovém sportovním oblečku a drahých adidaskách vyběhl první a nám zavelel povelem Za mnou!!! On teda vypadal jako profesionální sportovec. Zato na nás byl pohled. V době, kterou popisuji, byl problém  koupit pěkné sportovní oblečení, takže jsme měly, co se zrovna namanulo. Vytahané tepláky, obyčejná trička, okopané tenisky. A takto vymustrované jsme probíhaly Pařížskou ulicí. Už tenkrát to byla nejkrásnější a nejdražší ulice v Praze. Samý drahý butik, sklo Moser, kosmetika Dior, zahraniční klientela drahých hotelů, turisté z celého světa. A mezi nimi kličkovalo 25 holek s panem profesorem, který byl někde daleko vepředu a sklízel svým běžeckým stylem obdivné pohledy turistek. Zato nás si fotili Japonci a byly jsme určitě zlatým hřebem jejich zážitků z dovolené v Praze. Funěly jsme jako lokomotivy. Před hotelem Intercontinental zrovna vystupovali z autokaru nějací mladí Finové a v domnění, že mají to štěstí a právě vidí tréning mladých nadějných sportovkyň, pravděpodobně jádro olympijského týmu, začali nám tleskat. 

Sebraly jsme poslední zbytky sil, vypnuly prsa a snažily se o trochu pohledný běžecký styl. Dokonce jsme se usmívaly a zamávaly jim. Ale už dál, na kraji mostu přes Vltavu, kam jejich oko nedohlédlo, jsme se zhroutily. Doplazily jsme se k zábradlí, všelijak na něho nalehly, či přes něj visely. Tělocvikář stál na druhém konci mostu a povzbuzoval nás, vlastně na nás řval a popoháněl k rychlejšímu postupu. Podpíraly jsme se navzájem a uvažovaly, jak velký by to byl malér hodit ho přes most do Vltavy. Nepochybovaly jsme, že i jeho plavecký styl je bezchybný. Ten den z nás nikdo na Letnou nedoběhl, možná jen pan profesor, ale fotbal si tam nezahrál.

Doma jsem přehrabala všechny možné doklady a lékařské zprávy a potvrzení. A našla. Jako děcku mi zjistili šelest na srdci, nikdy mi to sice nevadilo, ale měla jsem to černé na bílém a teď se to hodilo. Hned další den jsem s tím pádila k školnímu lékaři, ten pokýval hlavou a přeřadil mě na tělocvik ZP (tzv. pro chcípáky). A nebyla jsem sama, najednou se v naší třídě vyrojilo spousta dívek s různými zdravotními problémy.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz