Thajsko a moje cestování rájem VI. - ostrov Phuket

Na ostrově Phi Phi jsme nastoupili na loď a vyjeli na širé moře. Po chvilce loď  zastavila, čekali jsme až připluje druhá loď od Krabi a téměř během plavby lodě spojily lany, aby z ní přestoupili s kufry nebo s batohy ti, co cestovali s námi na ostrov Phuket.

Jak jsme se blížili k ostrovu, bylo už z dálky vidět, že je hodně zastavěný, kopce u moře byly až k vrcholu  překryty hotely. Po doplutí do přístavu, kde vznikl opět chaos s hledáním kufrů, pro nás už hledání bylo snadné, neboť jsme je měli jako jediní označeny červenou mašlí. V  hale přístavu na nás opět čekali řidiči, kteří nás odvezli na druhou stranu ostrova do našeho resortu, který byl překrásně vestavěný do kopce a do skály. Ubytováni jsme byli v 5. patře s vyhlídkou přes střechy resortů a palmy na moře a pláž . Hned u našich apartmánů v 5. patře byli i dva veliké bazény, bary, lehátka, klidová oáza.

Phuket je největší thajský ostrov, který je trvale obydlen kolem čtvrt milionu obyvatel. Celý ostrov je samostatnou provincií s bohatým nalezištěm cínu. Téměř  ¾ povrchu jsou tvořeny horami. Celá tato provincie je nejbohatší a nejoblíbenější rekreační oblastí v Jihovýchodní Asii, nabízející řadu možností sportovního i kulturního vyžití s přepychovými hotely, nádhernými písečnými plážemi a turistickým servisem na vysoké úrovni. Jeden z nejkatastro­fálnějších okamžiků v dějinách tohoto nádherného ostrova byly ničivé tsunami. Podařilo se všechny napáchané škody odstranit a vše znovu vystavět. Dnes jsou všechny pláže vybaveny poplašnými věžemi včetně sirén a únikové cesty. Pro mně byl ostrov přelidněný a příliš mnoho zastavěný resorty, ale proč si taky neprožít dvě noci v luxusu a v ruchu obchodů a barů.

Po zabydlení a informační schůzce jsme se vydali opět na okružní výlet  po ostrově v otevřeným minibusu, bez skel v oknech  a bez dveří. Po celém Thajsku se jezdí vlevo, jsou tu široké silnice, mezi auty projíždí velké množství motorek. Motorky a skútry jsou  nejlevnějšími dopravními prostředeky,  nevztahuje se na ně pojištění, benzín tu vyjde asi na naších 11-12 Kč a jezdí na nich celé rodiny. Řidič má vpředu dítě, vzadu je další dospělý, mezi nimi ještě jedno dítě. Spolujezdec vzadu má často ještě na svých zádech přivázaných plno krabic se zbožím, někteří mají helmy jiní ne. Nehodovost je malá, všichni se vzájemně tolerují. Nenadávají si, naopak se na sebe usmívají.

Minibusem jsme vyjeli na nejvyšší kopec na ostrově, kde je rozestavěný obrovský Budha z betonu, protože měl ještě kolem hlavy lešení nazvali jsme si ho Buddha – Jehelníček. Je už  skoro celý obložený malými 10x10cm velkými mramorovými dlaždicemi. Uvnitř je dutý se schodištěm a nahoře by měla být kavárna - vyhlídka, asi jako je socha Ježíše Krista v Brazílii, Thajci milují obrovské sochy Buddhů, proto nejprve usadí sochu a potom teprve stavějí chrám. Tak je to i zde, nejprve se postaví Buddha a později se obestaví kolem chrámy se zlatými střechami. Na tuto výstavbu si mniši vydělávají výrobou různými typickými suvenýry, v podobě malých sošek Buddhů a zvonů. Kolem stavby jsou stromy ověšené zvonky, které mají na srdci zavěšen lístek z plechu ve tvaru srdce, tam si každý  napíše vzkaz nebo přání a zavěsí jej na strom, při větru zvonky cinkají.  Z tohoto staveniště na kopci byl pěkný výhled na celý ostrov, za pět let by mělo být vše hotovo a jistě to bude nádhera.

Další zastávka naší okružní jízdy byla v chrámovém komplexu na ostrově, zde bylo také několik staveb, mě zaujala stavba menšího chrámu – krematoria. Budova měla dvě části, první se zastřešeným krásným schodištěm a terasou, kde se konal obřad a rozloučení se zesnulým a na ni navazovala část bez oken plynová spalovna s vysokým komínem. Budova je krásná a architektonicky zapadá do chrámového komplexu. 

Po prohlídce a nakoupení suvenýrů jsme se ještě jeli byli podívat do pražírny  výborných oříšků kešu. Tady se zpracovávají plody, ve tvaru hrušky, dole je jakási nažka se semeny. Na stromě plody kešu vypadájí jako lampionky. Kešu obsahuje mnoho vitamínů, hořčíku, železa a beta-karotenu. Jádra oříšků  se pracně vylupují na strojku a praží. Z výrobny, jsme došli do prodejny, tady se ke každému z naší party přidala Thajka s košíkem a nabízela k ochutnávce kešu různých chutí, sladké s medem, slané, s pepřem, paprikou, se  sezamem, se skořicí, s čili... Když  jsme nakoupili, odjeli jsme na další vyhlídku do parku nedaleko resortu na západ slunce, ale začalo se kazit počasí a západ nebyl dle našich představ.

Po příjezdu jsme si na chviličku zaplavali v bazénu a vzápětí spěchali na společnou večeři a na noční procházku po obchodech. Na Phuketu byl noční život hodně čilý, obchody střídaly restaurace a bary s tyčemi, kolem nich se vinuly spoře oblečené děvy a lákali k erotickým masážím nebo jen k pobavení. Po celém Thajsku i tady je mnoho krejčovských salonů, a tak se mám stalo, že nás odchytil jeden pohledný obchodník a vlákal nás do prodejny plné nádherných látek a okamžitě nám dělal nabídku na ušití obleků, kostýmů a šatů, do 24h!! Obchodník mě překvapil, když obdivoval mé šaty z hedvábí, prý jestli jsou šité v Thajsku, pochlubila jsem se mu, že je to můj model a moje práce a když jsem hmatem určila z jakých materiálu je metráž v obchodě (pán s dcerou z naší party mu to překládali do angličtiny) sekl mi poklonu a snažil se mi nabídnout práci v salonu. To jsem zase na chvíli vyrostla pýchou. Další den jsme měli brzy ráno naplánovaný výlet kolem ostrovů a na známou perlu Thajska ostrov J, Bonda.

Po vydatné snídani na nás před resortem čekaly dvě auta a jeli jsme k molu na druhé straně Phuketu. Cesta trvala asi hodinku. Opět míjíme nejrušnější kruhovou křižovatku se sousoším sester Chan a Mook, které se staly hrdinkami během barmské invaze v roce 1785. Tehdy, když Thajci oslabení bitvou o své území, se všechny ženy na popud sester oblékly do mužských šatů, aby v barmské přesile vzbudily dojem, že Phuket má dostatek obránců. Svůj boj vyhráli a Phuket jim zůstal.

Cestou všichni sledujeme okolní přírodu a výstavbu ostrova, také pozorujeme oblohu, která se zatahuje a modlíme se, aby se slunko vytáhlo. Čím dál ale jedeme, tím je počasí ošklivější. Vedro je veliké, ale sluníčko se ztrácí v mracích. Jsem zklamaná, že fotky nebudou tak pěkné. Po příjezdu k molu čekáme ještě asi 30 minut na ostatní. Naši průvodci si nás polepí samolepkami s nápisem Daki, aby nevznikl chaos při nastupování na lodě. Všude okolo je spousta lidí, tak se děsíme, že nás na lodi bude asi spousta a že výlet bude přelidněn. Dáváme si kafe, a po chvíli nasedáme do autobusu, který nás  veze po molu až ke čtyřem lodím. Kocháme se okolím a nadáváme, že je stále zataženo a opar. Na lodi je neomezené množství pití (cola, voda, Fanta atd.), takže pořád pijeme, je veliké horko. Asi po 40min plavby zastavujeme nedaleko ostrova a nasedneme na nafukovací kajaky, a s domorodým průvodcem plujeme do vnitra ostrova, kam se dá zajet jen když je odliv, projíždíme jeskyněmi s krásnými krápníky a krystaly na stěnách, Domorodí Thajci byli  především zdatní veslaři, povozili  nás i po okolních jeskyních. Při vstupu do některých z nich, jsme si museli lehnout na dno lodi, aby bylo možné proplout do kráteru jeskyně. Nádhera! Jelikož náš kajak byl přetížený, na několika místech jsme drhli o písečné dno, nebo jsme měli problém projet úzkým otvorem dál, vždy se to nějak vyřešilo, domorodec vystoupil a dotlačil nás někde i s pomocí kolegů.  Na ostrovech byla spousta ukřičených, ale krásných ptáků a uvnitř ostrova se jejich pískot až sykot  zvláštně rozléhal. Na dně laguny byli mořští hadi a po skalách běhali drzé opice, dokonce jsme viděli u skály i varana.

Jelikož se blížila bouřka, v rychlosti jsme ještě stihli obeplout ostrov vyfotit se na pláži a nalodit se na velkou loď. Po stažení postranních průhledných folií, aby nás nezbičoval déšť jsme se za vydatného deště a bouřky naobědvali, bouřka je na moři a v tropech jiná, dokonce i moře dostalo jinou barvu. Pluli jsme pomalu, až jsme se přiblížili  k perle Thajska, ostrovu  Ko Khao Tapu (J. Bonda), nebo také Hřebík, někdo mu taky říká i vztyčený prst.

Na moři jsme se nalodili na menší loď, dlouhoocasou a přepluli blíž k ostrovu, který sousedí s ostrovem Ko Khao Tapu - J Bonda, prošli jsme muslimskou tržnicí na protější pláž a  tam už byl v plné kráse ostrov který je vysoký, dole nad hladinou úzký, do výše se rozšiřuje a nemá pláž, jen vyčnívá z moře. Tuto skálu proslavil především film o Jamesi Bondovi "Muž se zlatou zbraní". Ovšem i sem, na relativně opuštěnou pláž, pronikl asijský obchodnický duch. Muslimové tu mají několik stánků se suvenýry, které se dají koupit po celém Thajsku, ale  jelikož stále pršelo a bylo dusno, měli prodejci skvělou tržbu. Byla tu větší skupina Japonců a ti vykoupili všechny pláštěnky. Taky díky jim se nedal ostrov vyfotit liduprázdný, a tak jsem na ně zatleskala a svým kšááá, kšáá, je s úsměvem odehnala, porozuměli mi  a odešly.  Místo na focení jsem měla na chvíli prázdné, jen byla škoda, že byla obloha šedá. Na zpáteční cestě jsme měli ještě možnost si zaplavat a nebo se projet na kajacích v moři. Protože už to byl poslední den našeho pobytu, byla to pro mě výzva rozloučit se s Andamanským mořem. Bláhově jsem si myslela, že se mnou pojede v kajaku některý domorodec, ale mýlila jsem se. Asi šest Thajců mě obklopilo, pomohli mi vyzout boty, sundat hodinky, a odložit oblečení na bezpečné místo, elegantně mi pomohli do kajaku a následně mě DRZE odstrčili samotnou na moře. Naše parta stála u zábradlí  lodě a vše pozorovali, prý se o mě dost strachovali. Nakonec jsem přes počáteční strach dopádlovala klikatě až k pláži ostrova, zaplavala si v moři a na pískající signál o odjezdu dopádlovala zase zpět k lodi. Tam jsem měla opět dokonalou službu od Thajců, vysadili mě z kajaku na loď, předali mi mé věci a doprovodili mě všichni k naší skupině a s úklonem a pravou ruku na srdci mě opustili.  Všichni na lodi mi zatleskali, asi měli radost z mého návratu. Thajci pro nás ještě na zpáteční cestě předvedli tance v přestrojení za dívky, byl to pro nás veselý, ale poslední den našeho puťáku po Tjhajsku. Ráno jsme se naposledy nasnídali a vychutnali si sladké a šťavnaté ovoce. Naposledy usedli do klimatizovaných minibusů a odjeli na letiště. Místní Thajskou leteckou společností přeletěli na Bangkokské letiště. Rozloučili jsme se s naší  skvělou průvodkyní, která do nás chrlila po celou dobu pobytu zajímavosti a vědomosti o Thajsku, o místech kudy jsme projížděli a pobývali. Po chaotickém odbavení (naše kufry měli neustále nadváhu, jak nám navlhlo ošacení díky tropické vlhkosti) jsme nasedli do našeho letadla a vydali se na zpáteční 14-ti hodinový a 8597km dlouhý let domů do zimní Prahy. Věřte nebo nevěřte, viděla jsem ráj na zeni, zůstávají mi pěkné vzpomínky na krásnou přírodu plnou zeleně, tropických květin, překrásných bílých pláží,  čisté azurové moře. Už mám jasno, proč se tam lidé vrací. Je tam krásně……..