Z domku u lesa vyběhl německý ovčák s odrostlým kotětem. Za nimi vyšla do zimního odpoledne starší paní. Vydala se polní cestou směrem k novostavbám pražské periferie. Kotě upaluje po navyklé trase první, ovčačka ho následuje s nosem u země.

Přituhuje. Pohled na osvětlené věžáky je vlastně příjemný. Už si zvykla na sídliště, co vyrostlo za polem docela nedávno. Ráda potkávala děti z novostaveb. Pamatovaly si ji pro tu její nerozlučnou zvířecí dvojici.

Kluk s hokejkou pozdravil a ptá se:

„Paní, proč chodí ta kočka pořád s vámi a nebojí se vašeho vlčáka?“ Zamířili společně k dětskému hřišti, upravenému teď v zimě na kluziště a žena ukazuje na jeden z kontejnerů: „Tady Asta kotě vyčuchala. Někdo ho tam hodil a odešel. Proto se jmenuje Kony. Proč by se bálo psa, když ho zachránil?“

„Prej se v kontejneru našlo i zabitý mimino,“ sděloval na oplátku chlapec. „Ty si vymejšlíš!“ „Nevymejšlím, bylo to v televizi. Ale ne na našem sídlišti!“

Kluk se rozběhl na hřiště a stará paní osaměla. Roztřásla ji zima. „Pojďte domů, myšičky moje,“ promluvila laskavě k vlčákovi a kočce. „Tady je nedobře!“

Vraceli se vedlejší cestou, lemovanou hustým křovím. Byla to zacházka, ale důchodkyni se nechtělo zpátky ke kontejnerům. Rychle se stmívalo, pospíchala do tepla. Zarazil ji tlumený pláč z křoví. „Je tam někdo?“ zvolala. Ticho. Asta se prodrala keři, zastavila se. Bylo slyšet, jak hlasitě vtahuje vzduch.

„Táhni, čokle hnusnej!“ zavřískl ženský hlas.

„Nebojte se, nic vám neudělá,“ uklidňovala penzistka neznámou.

„Stalo se vám něco?“

Žádná odpověď. Vzápětí nelidské zavytí. Alice se rychle drala křovím za Astou. A už ji zahlédla. Pes skláněl hlavu k nepřirozeně schoulené postavě. Zkušené oko zdravotní sestry na ní ihned postřehlo vysoký stupeň těhotenství. Ona tu rodí! blesklo zděšené Alici hlavou. Rázně přikročila k mladé ženě a energicky zavelela: „Vstávat!“

Děvče se nehýbalo. Alice jí konejšivě položila ruku na rameno. Vtom to štíře bleskově otočilo hlavu a kouslo ji. Asta zkrabatila nos a děsivě zavrčela.

„Jestli hned nevstaneš, nadělá z tebe fašírku,“ rozkřikla se Alice. Holka se polekala a s námahu se zvedla. „Musíme ke mně do chalupy, je to jen kousek cesty.“ Děvčeti cvakaly zuby chladem, kdoví, jak dlouho tu prve ležela. Klopýtavě se vydaly k domovu. Před nimi vyrazilo odkudsi kotě, vydávajíc spokojený chrčivý zvuk. Asta klusala v ostražitém závěsu. Alice měla obavy z dalšího porodního stahu, naštěstí se cestou nedostavil. V kuchyni svého domku ulehčeně vydechla. Pustila větrák akumulaček, napouštěla vanu.

Děvče bylo rozcuchané a špinavé až běda. „Svlékej se, teplá voda tě zahřeje.“ Za chvíli jí pomáhala do vany. Když nesla osušku, snědá dívka se vzepjala a zakřičela jako zvíře. Divoce sebou mrskala a cákala vodu na dlažbu. Alice uvolnila odtok a polapila ji do osušky. „Nemlať sebou, nebo ti dám facku,“ rozzlobila se. „Dejchej zhluboka, to ti uleví.“ Přísný tón na děvče působil. Zklidnila se. Alice přikopla k vaně podložku, aby ta divoška neuklouzla. Když ji dostala ven, přetáhla jí přes hlavu krátkou košili. Vedla rodičku ke gauči a utěšovala ji: „Je pevnej, bude to dobrý! Moment – ještě igelitový obrus a čisté prostěradlo. Tak – a lehni si!“ Dál předříkávala rozkazy sama sobě: „Dát vařit vodu na sterilizaci. Balíčky buničiny, gázu! Ty jemné utěrky!“ Holka teď ležela tiše, se zavřenýma očima, přikrytá bílou pokrývkou. „Jak je mlaďounká,“ pomyslela si Alice s něžnou účastí. Chtěla ji pohladit, ale děvče sebou trhlo,  jako by čekalo ránu. Srdce se svíralo lítostí nad ubohým stvořením, které zřejmě celý život nezažilo porozumění a účast. „Teď zatelefonuju pro doktora,“ šeptla konejšivě. „Nechoďte ode mě! Já umřu! Ach, to je strašná bolest!“

„Není strašná, ale normální,“ napomenula ji Alice rázně.

„Tvoje děťátko chce ven. Kdybys pořád neječela a zhluboka dýchala, odbylo by se to rychleji.“ Holka se jí uštvanýma očima dívá do tváře. „To je neštěstí!“ syká. „Hnusák svinskej!“ „Jaký neštěstí mít dítě, ty hloupá,“ zlobí se Alice.

„Ukaž, jak jsme daleko!“ V duchu se modlí, aby plod měl normální polohu. K telefonu se od téhle bláznivky nedostane.

„Tak jsem napnutá, jestli to bude holka nebo kluk.“

„Mně je to putna,“ trucovitě odsekla rozcuchánka.

„Máš pravdu, hlavně když bude dítě zdravé…, ale bude, neboj se,“ machrovala Alice, i když měla přece jen strach.

Děvče začalo zas křičet. Stahy se opakovaly každou minutu.

„Neřvi, a zatlač na břicho! Pořádně! Už vidím krásnou vlasatou hlavičku!“

Alici spadl kámen ze srdce. Jde-li dítě hlavou, s tím si poradí.

„Jak se jmenuješ? Cože? Margita? Fajn, tak jdem na to!“

A matka příroda už nedovolila Margitě nespolupracovat. Svorně pomáhaly děťátku na svět. Alice sleduje stahy na břiše, dává povely, kdy tlačit, kdy dýchat. Asta sedí u gauče a napjatě sleduje průběh porodu. Taky kočku plně zaujalo zajímavé představení. Pro jistotu je sleduje shora ze skříně. Najednou se děťátko mocně tlačí ven. Alice ho přes napjaté matčino břicho naviguje omládlýma rukama ven a fandí mámě i dítěti jásavým hlasem. A už je na světě druhá malá cikánečka! Juj, ta vříská! Inu, máma přestala, tak aby bylo veselo!

Asta to nadělení starostlivě očichává, a než si Alice shledala všechny náležitosti na očistu miminka, psice je stačila skoro celé omýt jazykem. Je to pěkné dítě, jen co je pravda, jako čerstvě vyloupnutý kaštánek!

„Jedeš,“ zahání psa zdravotní sestra. Její chlupatá přítelkyně se uraženě natáhla u kamen a položila mordu na přední tlapy.

A už mají venku i placentu – Alce ji uložila do láhve od okurek. Jednak aby se jí iniciativně neujala Asta – poslechla by ostatně zas matku přírodu – jednak kvůli tomu, aby ji mohl prohlédnout lékař. Zamkla ji do špajzu.

„Podívej, jakou máš krásnou holčičku,“ Ukazuje načesané a do bílého zabalené miminko rodičce, ale ta jen zlostně blýskne očima a odvrátí hlavu. „Vypadá jako Kája Gott!“ procedí mezi zuby. Alice se bouřlivě rozesměje: “No, zpívat každopádně umí!“

Snědá dívka, taky umytá a převlečená do čistého si lehla na záda. Husté tmavé řasy předstírají spánek, ale škvírky očí pozorují ošetřovatelku.

„Hele, odpočiň si,“ radí jí Alice. „Snaž se usnout!“

Usadila se s novorozencem na klíně do křesla. Je nesmírně šťastná. Teprve teď pocítila olověnou únavu. Ale vzmáhající se vnitřní neklid jí nedovoluje zdřímnout. Ví, že hluboký vztah matky k dítěti se dostavuje až s kojením, ale nelíbí se jí, jak to děvče neprojevuje ani špetku citu. Alice nesmí své únavě podlehnout. Jak holka usne, zavolá vedle z obýváku sanitku. Zdá se, že teď by se dalo… Ale ouvej! Zavrznutí dveří nadzvedlo Margitu. „Nevolejte doktora!“ poručila pánovitě. „Nebo hned uteču!“ "Nechtěla jsem volat doktora. Potřebuji uložit dítě do prádelního koše, a taky si chci uvařit kafe,“ vymlouvá se Alice.

„Uvařte mi taky kafe, nebudu spát,“ přikazuje ta snědá vědma.

„Tak jo,“ souhlasí Alice.

„Co je to za blbý kafe?“ šklebí se znechuceně návštěvnice.

„Pij, co je. Lepší nemám…“ umíněně tvrdí hostitelka.

(To víš, miminko bude s tvým mlékem nasávat kofein, myslí si.)

„Cigareta by se u vás nenašla, co?“ rozmrzele se vyptává houdě.

„Tos uhodla,“ tvrdě ji odbyla Alice. „Jestli chceš, ohřeju ti slepičí polívku.“

"Člověče, ty fakt nemáš z té krásné holčičky radost? Nemohla bys taky trochu myslet na ni a ne jen pořád na sebe?“ s rozhořčeným údivem nakonec promluvila stará paní.

„Já ji nechtěla,“ zarputile se hájí pubeťačka. Alice mlčí, přemáhá zlost. Nakonec smířlivě navrhne: „Víš ty co? Já ti teď pro tvůj klid dám ruku na to, že nebudu volat doktora. Nakonec jste obě zdravé, obejdem se bez něj. A ty mi slib, že neutečeš, ať se můžem v klidu vyspat, ty i já.“

„Přísahám na hlavu tady toho dítěte, že neuteču!“ slavnostně a pateticky prohlašuje mladá matka. „Ty káčo pitomá, jak to mluvíš? Kdes to slyšela – přísahat na hlavu dítěte?“ rozčílila se Alice. „Od svý mámy. Ta to říkala každou chvíli,“ lhostejně jí sdělila dívčina… “A abyste věděla, nejmenuje se Margita. Vymyslela jsem si to.“ Teď teprve doopravdy usnula.

Zato Alici spaní úplně přešlo. Sedí v křesle, kouká na spícího novorozence v prádelním koši, slzy jí tečou po tvářích. Stará fena se zvedla od kamen a položila jí hlavu do klína. Panička zamyšleně hladí ušatou hlavu, a tu už kotě šplhá ze skříně a jde se taky ujistit o její lásce. „Tak nás čeká velká starost, myšičky moje,“ sděluje jim Alice šeptem. Dlouho tak seděla s psí hlavou a kočkou na klíně, pak se odhodlaně zvedla.

„Hlídej, Asto, dobře hlídej,“ domlouvá důtklivě věrné kamarádce. Asta ji pozorně sleduje, jak bere koš s novorozencem a odnáší ho k sobě do ložnice.

Kotě jí proběhlo pod nohama. Psice se zvedla, vědoucíma očima pohlédla na paničku a cpe se do ložnice taky. A tak ji tam Alice s povzdechem pustila a otočila za sebou klíčem.

Ráno ji probudil dětský pláč. Čile vyskočila, odmyká, nese kojence mámě.

Ale ta už tu není a s ní zmizel i zánovní kožich. Asta kouká na paničku a oddaně vrtí ocasem. „Žádná škoda,“ říkají moudré psí oči.

Alice vyběhla na zápraží, ale vidí jen šlápoty v čerstvém sněhu. Vedou směrem k městu. Teprve až tam v dálce, u kontejnerů, mizí v ranním šeru dívčí postava.

„Tvoje zlá přísaha neplatí!“ křičí za ní Alice ze všech sil.

„Takovou Pán Bůh neposlouchá!“ Děvče ji však už nemůže slyšet.

„Aspoň teď můžu zavolat doktora,“ uklidňuje se Alice nahlas a spěchá k telefonu.

Když ji pak s dítětem v náručí odváží sanitka, vykládá maličké: „Neboj se, Margitko, v ústavu tě nenechám. A budu žít tak dlouho, než vyrosteš. To já jsem tvoje máma!“

A cítí v srdci lásku a jak omládla o třicet let.