Ukradené dítě

Své starší kamarádce jsem často hlídala jejího tehdy necelé dva roky starého chlapečka Honzíčka. Ani Pavlovi nevadilo, když jsem vzala sportovní kočárek, nalodila Honzíčka a vypluli jsme společně všichni tři do víru velkoměsta. Honzík byl hodné miminko, nikdy s ním nebyl žádný problém. Pavel v té době už mluvil o možném sňatku nás dvou, a já tehdy nevinně plácla, jestli by mě chtěl i s Honzíčkem. Vymyslela jsem si, že má kamarádka je jen chůva a Honzík je můj malý syn.  Pavel mi nejdřív nevěřil. Když jsem mu ale vysvětlila, že už chodím do práce a nemohu se o syna starat, vyprávěla jsem mu srdceryvný příběh toho, jak Honzíkův otec zemřel při autonehodě a Pavel sám viděl, jak se ke mně chlapeček má, uvěřil. Podíval se zamlženýma očima na mě i na chlapečka a řekl odhodlaně: „Budu milovat Honzíčka jako vlastního!“ A já v tu chvíli věděla, že mám toho nejlepšího chlapa na světě. Chvilku jsem ale Pavla chtěla nechat v nevinné lži.

Hned druhý den Pavel přinesl pytel autíček, která jeho máma schovávala ještě z dob, kdy on sám byl dítě, podal mi ho s vysvětlením, že jsou pro syna, k tomu přidal starou stavebnici a plyšového medvěda, kterého Honzíkovi koupil. Byla jsem dojatá a rozhodla jsem se, že Pavlovi řeknu pravdu. Nemohla jsem ho dál klamat. Jenže Pavel navrhl, že zajdeme k mé kamarádce – chůvě pro malého Honzu a projedeme se s ním po městě. Já to nedokázala odmítnout, tak jsem přiznání odložila. Bylo léto a Honzík si chtěl hrát na pískovišti. Posadila jsem chlapečka na pískoviště k jeho vrstevníkům. Pak jsem si potřebovala pro něco odskočit do obchodu a Pavel se nabídl, že chlapce pohlídá. „Dej na něj dobrý pozor!“, přikazovala jsem příteli, když jsem odcházela. Přece jenom jsem měla o dítě strach. „To zvládnu,“ usmál se Pavel a já odešla. Když jsem se vrátila, na pískovišti bylo rázem asi osm batolat. Tenkrát byla všechna ta drobotina oblečená podobně, v obchodech bylo vesměs stejné zboží: Chlapečci měli modré tepláčky a převážně bílá tričínka jako Honzík, holčičky různobarevné zástěrky. Uvědomila jsem si, že jsem už dávno měla chlapce vrátit. A tak jsem houkla na Pavla: „Musíme už jít!“ a popadla Honzíka zezadu. Zvedla jsem vzpouzející se dítě do náručí. Jedna z žen, které klidně seděly na lavičce u pískoviště, vykřikla: „Nechte ho!“ S hrůzou jsem zjistila, že jsem vzala jiné dítě, zatímco Honzík si dál nerušeně hrál s lopatkou a cpal si písek do pusinky. Omluvila jsem se, vrátila nesprávného hošíka a popadla toho pravého a vraceli jsme se.

Až druhý den jsem měla čas a možnost přiznat se Pavlovi, že jsem si z něj tak trochu „vystřelila“ a Honzík není moje dítě. Nejdřív byl naštvaný, pak se ale zasmál a řekl: „Tak proto jsi ho na tom pískovišti vyměnila…“ Když jsem mu dávala zpět autíčka, stavebnici i plyšového medvěda, jen mávl rukou: „To mu nech, je to Honzovo. Ale slib mi, že si brzy uděláme taky takového.“

Dnes už máme děti dvě. A začali jsme také klukem. K němu přibyla už rok poté holčička. To aby se nám nepletli…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10