Únorové dny aneb dvě mozkové mrtvice u nás doma

Bylo 5. února v noci ve 2.15 hodin a mě vzbudilo manželovo prohlášení, že je mu zima. Zima? Prosím tě, máme tady 23°C, ale jdu přiložit do krbu. Než jsem přiložila do krbových kamen, manžel už dále pochrupoval a já jsem usoudila, to se mu asi něco zdálo a mluvil ze spaní.

Moje další spaní už nevzalo za své, už jsem neusnula. Převalovala jsem se z jedné strany na druhou a ve 4.30 jsem raději vstala a šla si zapnout počítač a vkládala jsem si fotky sem na Chytrou Ženu. Najednou po půl hodině slyším, že manžel též vstává, což u něj nebývá zvykem, vždy spí déle. Vrací se z WC a já zjistila, že jde bos, což nikdy co tu bydlíme, neudělal, díky studené dlažbě.

Bohoušku, proč jdeš bos, ptám se.

Odpověď žádná, spíše nějaké nesrozumitelné zabručení. A jéje, manžel vstával levou zadní, jsem pronesla pro sebe. Ovšem, jak jsem se mýlila.

Převlékl se a jako každý den si pustil notebook. Během pár minut mi říká, zda bych mu nemohla napsat jeho heslo na spuštění notebooku. Zarazilo mě to a říkám, ty nevíš svoje heslo?

No a co ti to udělá, když mi to napíšeš?

Nic a šla jsem mu heslo napsat, ale už mně nebylo dobře, byla jsem ve střehu, a jak jsem zjistila během dalších pár minut, zcela oprávněně.

Manžel klikal, ale bylo mi jasné, že neví, co vlastně dělá.

Moje první myšlenka, že to vypadá na mrtvičku, se potvrdilo, když jsem se manžela zeptala, zda ví jeho rodné číslo, které vždy ze sebe vyhodil jako ze stroje.

Ne, nevím, zazněla odpověď.

A jak se já jmenuji?

Tyy see... jmenuješ, já nevím.

A už mi bylo jasné, že je zle a ihned jsem volala záchranku.

Kam voláš, řval na mě. Volám ti lékaře, aby ti pomohli, mezi čekáním na spojení, jsem odpověděla.

A už jsem mluvila se záchrankou, na to na mě zařval ještě více, že žádné doktory nepotřebuje, až to slyšeli i oni v telefonu.

Můj tep jsem až slyšela, protože jednu mrtvičku jsem již s manželem zažila, ač měla jiný průběh, těžší.

Zkrátím to, minuty se zdají dlouhé do příjezdu záchranky a po prohlídce lékařka řekla, že musí manžel s nimi do nemocnice, ač on jí neustále tvrdil, že to nic není.

Manžela odvezli a já se nezmohla na nic jiného, než na pláč. Naše milovaná Besinka mi olizovala slzy, Madlenka mi skočila na klín a předla, jako kdyby mě obě holky chtěly uklidnit.

Bylo 9 hodin a mně zvonil mobil s neznámým číslem, já se bála telefon zvednout. Byla to lékařka z nemocnice, která chtěla vědět další detaily, ohledně léků, které manžel bere a jak. Byla milá, já plakala, ona mě uklidňovala a slíbila mi, že po celkovém vyšetření mi zavolá. No, do této chvíle nezavolala.

Hodiny se vlekly, a když bylo 11 hodin, jsem volala do nemocnice na tel. číslo, které mi dala lékařka ze záchranky.

Telefon vzala sestra, která mě doslova odbyla, že nic neví, což jsem chápala a chtěla jsem lékařku, která ho přijímala. Šla ji hledat, nenašla. Vzal to jiný lékař, který mi sdělil, že mi nesmí o stavu pacienta říci do telefonu.

Pane doktore, já bydlím od nemocnice 30 km a nemám jak se tam dostat, autobusy jezdí zde sporadicky. No, bohužel a telefon mi položil.

Bože můj, co je toto za jednání a proč bydlíme na vesnici, moje otázky nebraly konce. Vždyť v Praze se s lidmi jednalo lépe a měla jsem nemocnici autobusem 11 minut.

Byla středa a já si řekla, já tam zavolám a nedám se odbýt.

Telefon opět vzala nějaká sestra, která na můj dotaz, jak je na tom manžel, mi odpověděla:

Velice dobře, dneska, nebo zítra jede domů, dostane sanitku. Vážně, ptala jsem se, ano.

Radostí jsem skákala, protože mi den před tím lékařka, která mi volala, řekla, že musí vyloučit infekci a já tímto usoudila, že to byla infekce, dostal antibiotika a doléčí se doma.

Ovšem, jaký byl můj omyl, díky nezodpovědné sestře.

Bylo odpoledne a mně to nedalo, volala jsem znovu do nemocnice. Na můj dotaz, zda manžel přijede dneska, nebo zítra, odpověděl lékař, kdepak, kdo vám toto řekl, to je omyl.

Volala jsem, pane doktore, dopoledne a toto mi řekla vaše sestra. Co to tam máte za zdravotnický personál, že podává tak nestoudné informace a pro pláč jsem nemohla ani mluvit. Nejen že mi nepodáte informaci, sama jsem po mrtvici a jsem tak rozčílená, že mi snad přivodíte další.

Když mi nesmíte nic říci a vaše rada, stěžujte si na vládě, mi moc nepomůže v této kruté situaci, můžete pro mě něco udělat?

Já se budu ptát a vy mi jenom odpovídejte ano, nebo ne.

Ptám se, je to mozková mrtvice? Ano.

Víte co, paní L..., já vám to tedy povím, je to naštěstí slabší mrtvička, dostane 5 kapaček a potom se bude léčit doma, nebojte se ničeho.

Mohu za manželem přijet, pane doktore, musím si sjednat auto?

Ne, to nemá cenu, volejte si v pondělí, kdy půjde manžel domů.

Až v pondělí?

Tak děkuji.

Ve čtvrtek jsem to přemohla a nevolala, ale byl pátek a já to psychicky nevydržela a opět volám nemocnici.

Vzala to staniční sestra, která mi sdělila, že klidně mohu přijet, ač je zákaz návštěv, díky prasečí chřipce, že se mám odvolat na ni přímo.

Huráááááá, moje radost se prolínala potoky slz. Ihned jsem volala kamarádovi, který byl denně připraven, ani malé pivko si nedal po obědě.

Járo, můžeme za hodinu vyjet za Bohouškem, právě jsem tam volala.

Jasně, Věruško, jdu se oholit a jedeme.

Já si vše zabalila a už jsme vyrazili za manželem.

Přejdu ty hlášky, návštěvy jsou zakázané a podobně.

Konečně jsem viděla manžela, který si vykračoval, jako jůra ke mně s očima zalitými slzami. Naše objímání nebralo konce, včetně našich slz. I kamarád si zaslzel, ví, co to je mrtvička, sám ji má též za sebou.

Manžel měl hlavně mobil a denně jsme byli ve spojení a hlavně v pondělí ráno 11. února mi volal po vizitě, že jde domů a kamarád pro něj může přijet. Já navařila dobroty a očekávala jejich příjezd. Ovšem lékař přislíbil, aby si auto klidně přistavil ve 14.00, ale propouštěcí zprávu mu předal v 16.30 hodin, neskutečný.

Ale konečně byli doma, radost neumím ani vypsat, protože manžel je takový, jaký byl před tím. Přece jenom jsem měla strach, vím o této nemoci hodně. Měla jsem veliký strach a věřte mi, že vše v životě je pomíjivé, jenom nemoc není.

Jenom malou maličkost.

Když mi doma manžel vyprávěl, jak se chovají sestry k pacientům, něco děsného, až sprostého, myslím tím výrazy, které pronášely. 

Jídlo pro pacienty, děs a hrůza, mimo ovoce a snídaně, se nedalo nic jíst, jídlo smrdělo.

Za co se platí 100, - Kč za den, za lůžko v nevytopené nemocnici, kde byla strašná zima?

Naše Besinka div neskákala manželovi až na hlavu, protože po celé dny jenom seděla u okna a čekala, až manžel přijde domů.

Byla středa 13. února, byla jsem s Besinkou na zahradě, když najednou vidím, že nějak jednu nožku dává divně pod sebe. Je ti asi zima, Besinečko,  jdeme domů.

Přišla domů a najednou šla do jedné strany a 4x zvracela. Lehla si a bylo nám oběma s manželem jasné, že má mrtvičku. Ihned jsme volali veterináře, ten nemohl přijet ihned, prý až večer, no, co se dá dělat. Manžel ještě autem jet nemohl, čekali jsme.

Najednou asi za hodinu se zvedla a šla se napít a naprosto v pohodě. Za další hodinu přijel veterinář, prohlédl ji a prohlásil, evidentně, to, co říkáte, byla mrtvička, ale je v pořádku, dneska jí odeberte jídlo, pít jí dejte hořký čaj a uvidíte ráno, když tak mi volejte znovu. A nebojte se se, hodně psů mrtvičku prodělá a ještě žijí dlouho.

Od toho dne je Besinka v pořádku, lítá jako za mlada, ač jí bylo 8. února 10 let.

Byly to ošklivé dny, máme je za sebou a já si nic jiného už v životě nepřeji, jenom zdraví pro nás všechny, ale i pro vás, Chytré ženy. Věřte mi, kdo to nezažije, neumí si představit, jak člověk mění hodnoty života. Zdraví je nade vše a nedá se koupit za žádné peníze, važte si svého zdraví. Měla jsem 14. února 63. narozeniny, dostala dobré dárky, jak od manžela, že je v pořádku, tak i od Besinky.